Ochránci světů

7. Pochopení v nepochopení

Políbila jsi Adama Smitha. Políbila jsem... Cože?!

Tentokrát ani mé podvědomí nedokázalo uvěřit a já ho v tom nehodlala přesvědčovat.

Políbila jsi ho. Políbila.

Miluju ho, bránila jsem se sama sobě.

Zajímavé, že má první myšlenka byla, zavolat Sáře a říct jí o tom.

O všem.

Ale především o tom, co se stalo v poslední hodině.

Jak jsem si já, Julie Sekrová, měla poradit s láskou?

**

Když jsme se od sebe odtáhli, chvíli jsem na něj zírala neschopna slova.

„Promiň." sklonila jsem hlavu. „To jsem... nechtěla."

Znovu se pousmál. Jeden koutek výš než druhý a já si připadala, jak kdybych právě viděla anděla.

Rozzářil se mi obličej, když jsem viděla jak se tváří on a byli jsme na sebe schopni jen koukat. Snažila jsem se zapamatovat si rysy jeho obličeje, jako bych ho viděla naposledy...

Černé, havraní vlasy se mu nepoddajně kroutili a neposlouchali ho, ač si jimi neustále projížděl prsty, jak se je snažil zkrotit. Jeho oči mi přejížděly po obličeji a já věděla že zná jeho každý detail. Jejich modř jsem měla vyrytou hluboko, hluboko v mysli. Tváře měl červené, ještě z rozdýchání a rty...

To by nebyla romantická chvilka, kdyby ji někdo nepřekazil.

Po krátkém, důrazném zaklepání vstoupil postarší muž v obleku a my na něj upřely své pohledy.

„Dobrý den." odkašlal si. „Pan Smith vám, slečno, vzkazuje, že máte hodinu odpočívat. Má pocit, že to je pro vás mnoho informací na tak krátkou dobu."

**

Takže teď sedím, totálně zmatená v pokoji, jež býval můj. Je můj. Nějak si nemůžu zvyknout.

Uvědomím si, že sedím na okraji postele jako bych se bála, že když se zabydlím, vypadne na mě vlna vzpomínek.

Vzpomínek, jež chci zapomenout.

Nemůžu. Ne teď.

Beru knihu a vycházím ven.

Usedávám na mou oblíbenou kamennou lavičku a začínám číst jakousi detektivku, již jsem dostala od kolegyně a kamarádky v jedné osobě.

Nesoustředím se.

Nemůžu.

Ze záplavy myšlenek, jež terorizují můj mozek, mě vyruší známý hlas.

„Julie? Už jsi si odpočinula?"

Pan Smith.

Rychlostí světla jsem se posadila.

„Jsem! Budeme pokračovat ve..." zašklebila jsem se. „výuce?"

Cokoli, co mě donutí myslet na něco jiného než na něj.

„Ano." usmál se. „Jsi připravena?" Po mém přikývnutí pan Smith pokračoval. „Musím tě vyzkoušet z toho, co umíš."

Zkoušení.

Tohle slovo mi připomnělo něco, co už jsem pět let nemusela zažívat.

Léta školy.

Léta, kdy jsem si místo psaní zápisků četla pod lavicí, léta kdy jsem své jméno při zkoušení slýchala častěji, než mi bylo milo, léta, která jsem ráda, že už mám za sebou.

Ovšem, dnes to bylo místo školy v domě, kde jsem vyrůstala, místo nepohodlných školních lavic jsem seděla zabořená v pohovce a místo obtloustlého učitele přede mnou byl pan Smith.

„Zeptám se tě na pár otázek." díval se na mě povzbuzujícím pohledem. „Pro to, aby tě mohl dále učit Adam, musíš znát alespoň dvě třetiny."

Po půl hodině jsem pochopila, že Adamův hlas se mi poslouchal snáz, než jsem si myslela.

Tím myslím, že byl pan Smith nadšen, ač to podle mého přeceňoval.

Jak se otevírají knihy?

S dobrým úmyslem v duši, dlaní na knize a slovem „Pheose" mezi rty...

________________________________

Ahoj:)!!

Kdybyste se snažili pochopit název kapitolky tak... se ani neptejte proč je takový, jaký je... Pochopení znamená, že je to pochopení, nebo spíš poznání Julií sama sebe. Že si přiznala, co cítí. A nepochopení, poněvadž tomu vlastně sama nerozumí. To byste museli poznat to, co si představuji, že si Julie myslí a je to, ehm složité, takže congratulions jestli to chápete:DD.

K téhle kapitolce patří poděkování Crazybookgirl4 za její kraťoulinké motivující komentáře, na které vždy s radostí čekám:3.

S láskou, Janča:)