Ochránci světů

4. Přiznání

Rýpala jsem se v kaši, zatímco Adam mi dával dlouhé lekce fungování knihy.

„Takže." odsunula jsem talíř. „Když máš dobrý úmysl, knihy to vycítí a otevřou se ti. Potom řekneš ,Potřebuji tě přečíst' a knížka by se ti měla začít přehrávat. Pokud je tvůj úmysl špatnej, nemám chtít vědět co se stane, že?"

„Zjednodušeně řečeno..." vzdychl Adam. „A to je jediné co sis z toho vzala?"

„Nee, ještě spoustu nepotřebných věcí!" utírala jsem si ruce do ubrousku.

Adam se na mě káravě podíval, ale oči - oči se mu smály.

**

„Další čaj? Měla bys všechny ty technický věci vědět, táta si tě večer vyzkouší. Teď máme údajně odpolední pauzu a pak se půjdeme mrknout do tvý první knížky." zmizel v kuchyni. „Mám tady pomerančový se skořicí, když budou ty Vánoce, co říkáš?"

Když se vrátil, zamyšleně jsem hladila Rozinku a koukala - řekněme do blba. V mém obzoru se objevila hlava a její majitel mi zamával rukama před obličejem. Probrala jsem se.

„Víš co je divné?"

„Co?" posadil se.

„Že... mám pocit, že o mně vlastně všechno víš."

„Víš, kolik jsem o tobě dostal papírů? Jako by mi k něčemu bylo vědět, kdes všude pracovala a s kým se bavíš..."

Ač mě to překvapilo, nechtěla jsem to řešit. Ne s ním.

„No, jenže já nevím nic o tobě."

„To není nic zajímavého." bránil se.

„Prosííím!"

„Tak dobře." povzdechl si. „Obyčejný malý kluk co měl rád češtinu a bavilo ho číst." ušklíbl se. „Neměl jsem moc kamarádů, přátelíčkoval jsem se s knížkama. Máma se s tátou rozvedla když mi bylo šest a domluvili se, že pro mě bude lepší, když budu žít s mámou v Americe... Ta si našla novýho přítele, překvapivě mě nesnášel. Ale přežíval jsem. Když to zjistil táta, domluvil mi místo u Ochránců. Od osmnácti žiju tady."

„Od osmnácti? Kolik ti je teď?" podivila jsem se.

„Dvacet čtyři."

„Počkat... tys tu žil jeden rok když jsem tu byla já a já o tom nevěděla?!"

„Ehm, jo. Sledovat rodinu, co tu žila, bylo jako sledovat knížku která byla 3D! Nejvíc jsem se viděl v hnědovlasé dívce, která vypadala šťastně ale... ale viděl jsem, že jí to nenaplňuje. Život. Mohl jsem něco říct, že se cítím stejně, ale bál jsem se. Proto pro mne byla rána, když se po roce odstěhovala."

Hltala jsem každé jeho slovo.

„To zní jak z nějakýho romanťáku." zašklebila jsem se. Vypravoval to jako příběh! „Že sis to vymyslel?"

„Bohužel ne." prudce zavrtěl hlavou.

„Myslím, že ses zamiloval."

„Byla to láska?" zeptal se nervózně.

„Myslím... že jo." kývla jsem. Potom jsem se nad tím zamyslela. Nad Adamem. Opravdu kluk jako on zažil něco takového? Rozvod rodičů, nová rodina, která ho nesnášela, zlomené srdce? Vůbec mi to k němu nesedělo jakoby... jakoby kousíčky skládanky jeho života do sebe nezapadaly. Chtěla jsem mu slíbit, že tu dívku najdu, že mu pomůžu najít jeho polovičku. Co o ní vlastně vím? Hnědé vlasy, bydlela tu. Tu. Tady bydlela nějaká dívka, kromě mne? Nebydlela!

„Tak pak mluvím o tobě."

Ani jsem si neuvědomila, že jsem poslední dvě věty řekla nahlas...

Podívala jsem se mu do očí (už jsem zmiňovala, že koukat se mu do očí je jako utápět se v nejhlubším oceánu?) a v nich jsem viděla všechno - pravdu, bolest, touhu... i tu lásku.

Náhle se ozvala rána.

„Ups. Já to uklidím." řekla jsem rozpačitě a sehnula se nad kousky svého hrnečku ve chvíli, kdy se pro ně sehnul i on.

„Nech to na mě!" oponoval a já obdivovala jeho bezstarostnost.

Neměla jsem sílu se mu bránit a tak jsem se jen schoulila do křesla a utápěla se v myšlenkách na ty jeho oči... jeho modré oči plné lásky, kterou jsem předtím přehlížela.

_________________________________

Ahoj:)!

Máme tu vyznání lásky - kdo je zvědav jak bude Julinka reagovat:D? Jinak, kdo si myslí že je to moc hrrrr když jí vyznává lásku už ve čtvrtý kapitole, tak není to romance, nýbrž fantasy, čili hlavní zápletka není láska. Tím chci říct, že i kdybych je dala dohromady hned na začátku, není to happy end, ač to bude tak vypadat. Nechci spoilerovat, jen Vás připravuji na další kapitolky:D!

Věnováno @hybynka za úžasný cover, který naprosto vystihl mou představu:3!

S láskou, Janča