Ochránci světů

8. Slečna dospěla

S mými znalostmi to tak růžové prostě není.

Ač jsem byla panem Smithem vychválena do nebes, byla jsem zároveň pokárána za to, že nemohu Palaxia říkat jen tak.

Údajně se používají označení - Palaxium k tomuhle, Palaxium k tamtomu, což mi přijde vrcholně nepraktické, ale jelikož jsem u Ochránců teprve jeden den, nemohla jsem se odvážit něco namítat.

Každopádně si pan Smith přímo zamiloval můj styl vyprávění a usmyslel si, že budu jedna z nejlepších hlavních Ochránkyň všech dob, už jen díky tomu, jak umím mluvit a co všechno jsem se za ty dva dny naučila.

Jakoby mělo být nějak náročné si zapamatovat pár drobných informací, když mi je všichni tlučou do hlavy čtyřicet osm hodin.

Ovšem pan Smith to považoval za genialitu a my s Adamem jsme ho nechali ve sladkém snění. Matka si jen vyslechla jeho zhodnocení a zase zmizela s ochranářskými povinnostmi a já... já jsem pokračovala ve výuce.

Den za dnem byl můj mozek nucen vstřebávat spoustu informací, ale s Adamem po boku jsem si už nepřipadala jako ve škole. S radostí jsem se nechávala kolébat jeho očima a dozvuky jeho hlasu mi v hlavě vibrovaly celý den, čili nebylo možné ty informace, jež mi sdělovat, zapomenout.

**

Mé podvědomí zajásalo a motýlci v břiše se rozletěli, když vstoupil Adam s naprosto vážným výrazem ve tváři.

K nadšení měl hodně daleko.

„Děje se něco?" chtěla jsem vědět při pohledu na jeho ustaranou vrásku na čele.

„Ále." na jeho tváři se objevil nucený úsměv. „Jen něco s knížkami."

„Co?"

Mávl neurčitě rukou.

Zkřížila jsem si ruce na hrudi a vstala ze židle. „Smím-li se zeptat, proč to nemůžu vědět?"

„Nechci se tě nějak dotknout, ale za to nejspíš může tvůj nedostatek zkušeností."

Vzdychla jsem. „Adame, pokud se něco děje, chci být nápomocna. Nemůžeme tyhle kravinky kolem nechat na potom a trochu to urychlit?"

Podíval se mi do očí s nejvážnějším pohledem v lidských dějinách. „Pokud to chceš... Ale budeš muset, pokud to bude možno každý den pilovat, jak říkáš, tyhle kravinky samostudiem z knížek. Od devíti do šesti s pauzou na oběd se budeme scházet v Knihovně, kde ti ukážu technické věci a příští týden, pokud to dovolí pan Smith, se naučíš obranu."

„A kdy začnu s pomocí?"

„Za měsíc?"

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Dobře, učit tě budu od osmi do sedmi, kromě neděle. Ale více ti dát fakt nemůžu a kdyby ses vrhla do terénu dřív, mohla bys být spíš přítěž."

„Děkuju." zazubila jsem se a Adamovi se na tváři objevil, sice malý, ale za to upřímný úsměv.

**

„Změna doby učení? Praxe rovnou s knížkama? Za měsíc do terénu? Slečno Sekrová, neděláte náhodou nějak rychle vlastní rozhodnutí? Nejste už náhodou dospělá?" utahoval si ze mě pan Smith a já po něm na oplátku mrskla polštářem.

„Pane Smithe, asi máte problém z matematikou. Jestli správně počítám, jsem už dospělá pět let."

„Jistě, ale vy nepočítáte dospívání mozku." odvětil klidně a schytal ránu dalším polštářem. Se smíchem odložil polštáře stranou a náhle zvážněl. „Julie, jsi si tím jistá?"

„Jsem." přikývla jsem. „Když už jsem tady, nebudu trávit čas šprtáním se něčeho, co zmáknu sama. Adam mě naučí věci v praxi a ostatní se budu učit z knížek. Chci se podívat, co dělá mamka a... kdyby se něco stalo, neodpustila bych si to."

Přikývl a ve tváři měl vepsané porozumění. „Ale je tu problém."

„Problém?" zeptala jsem se, ale věděla jsem.

„Tvá matka."

**

„No v žádném případě." prudce zavrtěla hlavou a její oči se do mě zabodávaly ledově, jako ostří čepele.

„Mami!" protestovala jsem jako malá holka.

„Tohle nemůžeš. Vždyť nejsi připravená!"

„Můžu."

Pořád kroutila hlavou, nemohla uvěřit. „Jsem tvá matka..."

„Je mi třiadvacet. Jsem dospělá. Můžu se rozhodovat sama."

Náhle se její výraz změnil. Z výrazu strachu, že něco takového udělám, do výrazu odhodlání. Až robotického odhodlání. Jakoby to ani nebyla ona, jen její klon, kterého poslalo matčino vystrašené podvědomí. Přestala vrtět hlavou. „Jednou možná budeš nade mnou. A až se tak stane, přísahám, že připravená budeš. My obě. Ale teď ještě ne. Pokud ti tohle nemohu zakázat jako matka, zakazuji ti to jako nadřízená."

S tím odešla.

Prásknutí dveřmi nebylo opomenuto.

**

Stromy. Bílé stromy. Zasněžené stromy. Jak to zní líp?

Ono to je vlastně jedno...

Dívala jsem se na sněhem pokryté (a sníh je bílý) stromy a přemýšlela o tom, co mi řekl Adam.

„Nechoď za ní." chytl mě za ruku. „Nevymluvíš jí to."

„Ale-"

„Ticho. Nevěří tomu, že to zvládneš, ale chceš jí ukázat, co v tobě je, ne? Ty to zvládneš, uděláme to tak, jak jsme řekli a pak ji třeba přesvědčíš."

„A co, když ne?" naléhala jsem.

Pousmál se. „To vymyslíme, když se to stane."

Má pravdu?

Opravdu jí chci jen ukázat, co ve mně je?

Co si pamatuju... shlíží na mě s pohrdáním. Jako na někoho podřadného.

Vždycky jsem nad tím výrazem přemýšlela dlouho do noci... Opravdu jí na mně nezáleží?

Nechápala jsem to. Nikdy.

Takže jo. Asi. Asi jí chci opravdu jen ukázat, čeho jsem schopna. Aby mnou nepohrdala tak, jak to dělala dosud.

Očividně slečna ještě nedospěla.

__________________________________________

Ahoj!

Tahle kapitolka je hodně rozkouskovaná a zmatená, ale i přesto doufám, že se Vám líbí:).

Tak co, dospěla podle Vás už Julča:D? Já myslím, že v některých věcech je lepší zůstat dítětem, ale i za ty dva dny učinila spoustu důležitých rozhodnutí a dospěla víc, než za celých těch pět let, co slavila osmnáctiny.

Věnuji TOBĚ co právě čteš tyto slova. Vážím si každého čtenáře:3!

S láskou, Janča