Ochránci světů

5. Zkouška

„Tak jakou?" zeptal se Adam asi po deseti minutách náročného vybírání mé oblíbené dětské knížky. Bezpečnou. Dětskou.

„Anička malířka." vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Adam mi naznačil rukou, abych se po ní podívala a sám si šel vybrat svou knihu.

„Máš?" zeptal se když mě našel stojící u jednoho regálu. S úsměvem a onou knížkou v ruce jsem přikývla a Adam nás dovedl doprostřed místnosti, kde byl stůl.

„Polož sem svou knížku." řekl a sám tak učinil se svojí. Podívala jsem se na ni – zvolil Bylo nás pět.

Položila jsem Aničku malířku hned vedle.

„Řekl jsem ti, že když máš dobrý úmysl, knihy to vycítí a otevřou se ti. Ukážu ti, jak se otevírá kniha."

Zavřel oči a položil ruku na knížku.

„Pheose." zašeptal podivné slovo a zbytky jeho hlasu se rozléhaly po místnosti. Jakoby i knihy, které doposud dýchaly ztichly. Jakoby jediné, co bylo slyšet byl můj dech, jenž byl náhle daleko hlasitější než všechno ostatní.

Z transu nás probudilo až světlo neidentifikovatelné barvy, které náhle začalo zářit z knihy. Adam o krok odstoupil a hrdě se napřímil. Sňal ruku z knihy, která se s jemným lupnutím otevřela.

Přistoupila jsem společně s ním blíž ke knize abychom viděli, co se bude dít. Na nejdřív čisté stránce se začali postupně ukazovat písmena, jakoby to někdo před námi psal.

Bylo nás pět. Karel Poláček.

Objevovalo se to psáno překrásnými ozdobnými písmeny. Natáhla jsem ruku abych ohmatala onen kouzelný inkoust, ale Adam mě za ní chytil.

„Nemůžeš nic dělat, pokud ti to sama kniha nepovolí." špitl a já se jemně vymanila z jeho sevření a schovala ruku za záda.

Adam přesunul svou ruku těsně nad knihu a vyslovil další slovo. „Lamxeo." opatrně pohnul prsty a stránka se se zašustěním otočila. Pomaloučku se objevily informace o knížce, různá data a podobně.

„Poslední slovo, které si musíš pamatovat." pohlédl na mě a položil svou dlaň vedle knihy. „Maleab." Třetí kouzelné slovo, které mě dostávalo do zvláštního, ale příjemného rozpoložení. Adamova ruka se společně s knihou začali zvedat a když se kniha s jemným bouchnutím zavřela, utichly i zbytky jeho hlasu. Maleab.

**

„Zapamatovala sis je?" zeptal se když ukládal knížku na své místo.

„Co?"

„Palaxia přeci. Chci říct prostě... ty slova, co jsem říkal."

„Palaxia?" podivila jsem se.

„Tak se jim říká. Tak umíš je?"
„Jistě. Phe-"

„Ne." skočil mi do řeči. „To si nech pro knížku."

Stoupla jsem si před Aničku malířku zatímco mě Adam navigoval.

„Musíš se naplnit pocity o té knížce. Vžij se do role hlavní hrdinky a když budeš mít pocit, že jsi v tom světe opatrně se dotkni knihy a zašeptej první Palaxium."

Jsem Anička ráda maluju. Všechno. Rychle. Mám krásné pastelky a také fixy, jež hrají duhovými barvami. Jsem Anička malířka...

„Pheose." zašeptala jsem a z knihy vylítla taková záře že jsem odskočila.

Tentokrát jsem ty barvy mohla identifikovat – byla tam světlounce zelená, která vcházela do žluté, oranžové, ohnivě červené, růžové, fialové, modré, černé, hnědé a tmavě zelené... Všechny barvy se do sebe vlévaly a propojovaly se až se najednou všechno zastavilo – snad i můj dech a z barev zůstal jen jeden odstín.

Byla to barva, kterou jsem v životě neviděla a nejblíže měla k tyrkysové, ovšem i tak to byl její hodně vzdálený odstín. Záře pomaloučku zmizela a kniha se otevřela...

**

„Opravdu to bylo na první pokus?" zeptala se znovu matka a Adam ji v tom asi popáté usvědčil. „Nu dobrá." pochvalně kývla. „Pane, zařiďte Zkoušku ještě dnes. V devět se uvidíme před Sálem."

Matka odešla a posléze i Adam.

„Jdeme ven?" zeptal se pan Smith a já úlevně přikývla. Čerstvý vzduch bylo přesně to, co jsem potřebovala.

**

„Julie, prosím pravdu. Vážně se ti tu knihu povedlo otevřít na první pokus?"

„Ano!" řekla jsem udiveně. „Copak mi nevěříte?"

„Ale věřím. V tom případě ti gratuluji... víš, říct Palaxium tak, aby zafungovalo je velmi náročná věc a málokomu se to vydařilo na poprvé. Třeba Adamovi se to povedlo až na osmý pokus a to u toho byl rudý, nadával a vystřídal pět knih. Myslím, že i tvá matka měla více pokusů." zavrtěl hlavou.

Mlčela jsem.

„Dnes ses toho nejspíš naučila hodně, ale jedna důležitá věc tě ještě čeká."

„Zkouška?"

„Ano. Zkouška je obřad slibu věrnosti knihám a při tomto rituálu se staneš jednou z nás."

„Pane Smithe já nevím... nevím, jestli na tohle jsem připravená."

„Jsi."

**

Když jsem však stála v síni plné svíček a přede mnou ležel dokument nadepsaný mým jménem společně s perem na podpis, necítila jsem se o nic víc připravena než před hodinou, kdy jsem s panem Smithem seděla na lavičce.

„Jsi plnoprávná dědička." nadechla se matka, jež stála přede mnou. „Tvým úkolem, je chránit světy knih a nezradit je. Tvým cílem je, aby knihy zůstali neporušené a tajemství skryté. Přijímáš své poslání?"

Stálo mi to za to? Čas, jenž bych ztratila hledáním zmizelé knihy, čas, jenž využiji k lhaní, aby tajemství zůstalo skryto. Úsilí, které dám do ochrany knihy, jež dělá šťastné lidi po celém světě. Radost, jenž dělají autorovi ohlasy těchto lidí. I mně.

„Přijímám." odpověděla jsem a snad poprvé v životě jsem si byla něčím opravdu jistá.

______________________________

Ahoj!

Zkouška je má (zatím) nejoblíbenější kapitola, čili doufám, že se líbí i Vám:3!

Julie se stává Ochránkyní a otevřela svou první knihu, takže já jsem na ni dostatečně pyšná:).

Věnuji tynkaa19 za Tvé dokonalé, dlouhé komentáře které mi vždycky zpříjemní den. A také jako omluvu, že zde nevystoupil žádný klasický autor, nýbrž Petiška, ale potřebovala jsem něco opravdu dětského, holčičího a jednoduchého a nic jiného mne nenapadlo. Snad Ti tohle nahradím dostatečně Adamovým Bylo nás pět:D. A neboj, tohle není Juliina poslední kniha a třeba ještě bude Tvé přání vyslyšeno:D!

Jo aaaa, všechna Palaxia jsem vymyslela sama, takže se nedivte jejich podivnosti a ani si nemyslete, že jsem je někde okopčila:D.

Mějte krásný den:3!

S láskou, Janča