V deseti letech si každé dítě vybere svého Mazlíčka, který je pak bude provázet životem. A dnes tato chvíle nastala i pro Sherlocka.
---
Sherlock Holmes, Mycrof Holmes, Mummy Holmes, John Watson
(BatJohn, Kid Sherlock, Teen Mycroft)
---
Když je vám deset roků, dostanete Mazlíčka. Ne jen obyčejného mazlíčka, ale Mazlíčka. To velké písmeno je tam oprávněně. Protože když je vám deset roků, vezmou vás rodiče (nebo opatrovníci, jiní příbuzní, vychovatelé, prostě někdo) do speciálního zverimexu, kde si vyberete Mazlíčka. Magické stvoření, které až na drobné detaily vypadá a chová se jako obyčejné zvíře s dvěma drobnými rozdíly a těmi jsou dlouhověkost a schopnost mluvit. V den vašich narozenin si vyberete společníka na celý život.
A pro Sherlocka ten den nastal právě dnes.
Mycroftovým Mazlíčkem je šedá kočka s jasně modrýma očima, které v podstatě nic neunikne. Sherlock to zvíře vyloženě nesnáší, protože ho vždycky sleduje, a pak žaluje, co vše Sherlock přes den dělal. Sherlock je skálopevně rozhodnutý, že se jeho Mazlíčkem stane pes. Velký pes.
Specializovaný obchod na Mazlíčky ve čtvrti Belgravia patří mezi ty nejlepší, jaké země (a nejspíš i Evropa) nabízí. A podle toho vypadají i ceny, takže do obchodu chodí nakupovat hlavně horních deset tisíc.
Sherlock v doprovodu svého skoro dospělého bratra (a jeho kočky) a své mámy (a jejího potkana) do obchodu skoro vběhne. Ale není jediný, kdo dnes přišel nakupovat, kolem je překvapivá spousta lidí.
„Sherlocku!" zavolá paní Holmesová na svého nejmladšího, aby ho přivolala zpátky. „Nezapomeň, že tady nemáš běhat, a že si máš v klidu prohlédnout vystavená zvířata, ne lítat kolem a plašit je."
„Ano, mami." přikývne chlapec na souhlas a střelí naštvaným pohledem na ušklíbajícího se Mycrofta.
Tentokrát se Sherlock vydá do hlubin obchodu v mnohem nižší rychlosti. Zhruba dva metry před svou rodinou pochoduje mezi klecemi, ohradami a terárky, ignoruje lidi okolo a pozorně sleduje stvoření s cenovkami. Tedy ne, že by nevěděl, že i lidi se dají snadno koupit, ale člověka za Mazlíčka vážně nechce.
Odkudsi z hlubin obchodu se ozve vyděšené holčičí pištění a Sherlock hned vyrazí tím směrem, plán najít tak velkého psa, aby prohnal i Mycrofta, na moment zapomenut.
Zdrojem poprasku se ukázala být blonďatá holka s vlasy do půl zad, které nad hlavou přeletěli dva netopýři.
Na stropě jich visí víc (celkem pět, čtyři ve skupině, jeden trochu stranou), jak si Sherlock všimne, ale nedělají nic horšího, než že občas přeletí kolem a vyplaší lidi. Sherlock nemá problém poznat, kteří dva netopýři způsobili poprask ani to, že krom těch dvou je vzhůru i onen osamělý netopýr.
Želva ve vedlejším teráriu brble něco o nevychovancích a blonďatá holčička rychle uteče pryč.
Sherlock jen protočí oči a otočí se na patě. Doufal, že ho křik přivede k nějaké záhadě nebo zločinu, ale jde jen o holku, co se bojí netopýrů. S rukama v kapsách chce Sherlock vyrazit zpět za rodinou, ale ujde sotva dva kroky, když se mu za zády ozve posměšek.
„Pušuku!"
Sherlock se hned naštvaně otočí, ale on je jediný člověk, který v uličce stojí.
„Pošuku! Hej, pošuku! Co dělá ten tvůj pahýl?!" hulákají netopýři vysoko nad Sherlockovou hlavou, ale jejich nadávky nemíří jeho směrem. Jsou určeny osamělému netopýrovi.
