Milý Náměsíčníku II.

1. Stella

Před dvanácti lety

Muž se probral na chladné kamenité zemi na místě, které osvětlovala jen jedna jediná pochodeň poblíž jeho cely.

Byl v cele. Jako vězeň. Snažil se z tohoto faktu vzamatovat už... dlouho. Už tu byl příliš dlouho. Ani nevěděl, kolik dní, týdnů nebo měsíců už uplynulo od té doby, kdy ho sem šoupli. Ztrácel tu pojem o čase. Nevěděl, jestli je den nebo noc. Nevěděl ani, kdy naposledy doopravdy spal. Věděl jen, že vdycky, když se probral, čekala ho další várka mučení. A pak zas a znovu upadal do bezvědomí. A mrznul.

Jediná věc, která ho ještě držela při životě, byla myšlenka, že na něj doma čeká Maia. Ale i kdyby se mu nějakým záhadným způsobem podařilo se odtud dostat, nemohl za ní jít. Šedohřbet ji hledal a on by ji k němu jen dovedl. Měl hlad a žízeň. Neměl ale odvahu jíst ani pít nic z toho, co mu Šedohřbet nebo kterýkoli jiný Smrtijed přinesl. Pokud totiž Šedohřbet měl mozek, nakapal by do všech těch jídel Veritasérum. A i když Remus o Šedohřbetově mozkové aktivitě dost pochyboval, nehodlal nic riskovat. Zvlášť, když byl v sázce život Maiy a jejich dětí.

Zaposlouchal se do rytmického kapání vody o zem kousek od něj. Tohle místo bylo naprosto šílené. Páchlo to tam jako v odpadní šachtě. Ano, teoreticky si za to mohl Remus sám. Ale Šedohřbet mu sem nedal ani tu blbou mísu. Nebo nočník jak ve středověku. Měl takovou žízeň...

Náhle dostal nápad. Nechápal, proč jej to nenapadlo dřív... Doplazil se až ke kaluži, která se vytvořila z kapek vody. Celé tělo jej tak neskutečně bolelo. Natáhl ruku a ucítil, jak se kapky dotýkají jeho dlaně a stékají mu po lokti. Stáhl ruku zpět a na to stejné místo nastavil jazyk. Nikdy jej nenapadlo, jak dokonalá je vlastně voda. Nechutnala nijak a zároveň byla tak sladká. I když mu do krku stékala pomalu a Remus si myslel, že při tom čekání na další a další kapky asi zešílí, docházelo mu, že je to lepší než nic. Užíval si toho, jak mu ty malé kapičky stékaly do vyschlého hrdla.

Vtom se po jeskyni, či co to bylo, rozlehl cizí zvuk. Znělo to jako šustot ptačích křídel. Že by měl návštěvníka z lesních krajin? Se sebezapřením se odvrátil od stékajících kapiček a snažil se očima vypátrat původce onoho zvuku. Šustot křídel se čím dal tím víc přibližoval, až byl úplně u něj. A pak toho maličkého tvora spatřil a ohromením mu na okamžik přestalo tlouc srdce.

„Stello?" vydechl těžce. „Jsi to ty?" Malá sovička se lehce protáhla mezi mřížemi a napůl docapkala a napůl doletěla až k němu. Měla na noze přivázaný dopis a u Merlinových fousů... to byla jeho hůlka. Stella mu přinesla jeho hůlku.

„To ti dala Maia, Stello?" sovička se nepohla, pouze se na něj upřeně dívala těma svýma korálkovýma očima, jako by se ujišťovala, jestli je to skutečně on. Musel vypadat opravdu hrozně. „Jak jsi mě vůbec našla?" Stella opět nijak nereagovala. „To je fuk. Děkuju ti. Jsi moc chytrá sova, víš o tom?" Přikývla a najednou odletěla tak rychle, že jí ani nestihl říct sbohem. „Co to sakra..." díval se za ní, jak letí pryč, jako by před něčím utíkala.

Já mám hůlku, pomyslel si. Já mám opravdu svou hůlku.Když měl u sebe čaroděj svou hůlku, znamenalo to pro něj, že dokáže cokoli. Když měl u sebe Remus Lupin svou hůlku, konečně měl naději na útěk.

Remus se podíval na tu druhou věc, kterou mu tu Stella nechala. Dopis. Dopis od jeho Maiy. Když ho rychle přelétnul pohledem poprvé, podruhé a pak o dost pomaleji potřetí, nemohl uvěřit svým očím. James a Lily byli mrtví? Jak? Jak se něco takového mohlo stát tak skvělým a výjimečným lidem jako byli tihle dva? A jejich syn přežil smrtelnou kletbu. Stane se z něj legenda. Harry Potter, chlapec, který přežil. Pak tady byl Sirius. Ten na to byl v tuto chvíli ještě mnohem hůř než on sám.