Milý Náměsíčníku II.

5. Vlkodlak mých snů

Remus

Milý Náměsíčníku...

U Merlina, myslela jsem, že tohle oslovení už nikdy v životě nenapíšu. Škoda, že jsme na sebe neměli na nádraží více času. Tak strašně moc jsi mi chyběl a teď mi chybíš zase. Nejraději bych za tebou okamžitě přijela, ale vím, že to asi nejde. Jsi profesor a máš své povinnosti...

Tak mi alespoň napiš, jak probíhalo vaše seznámení s dětmi? Jsou skvělé, co říkáš. Oba jako by ti z oka vypadli. Andrew je tvoje věrná kopie. To tihle dva mě drželi při životě, když jsi byl pryč.

Ach, Remusi...

Tak strašně moc doufám, že budeme mít příležitost se brzy vidět, protože do Vánoc to bez vás tří nevydržím. Vážně už zešílím.

Miluju tě. Drž se a brzo se ozvi...

Tvá milující Rychlonožka

Chvíli jen čtu tenhle dopis pořád dokola. Maia.

To, jak jsem ji na nástupišti devět a tři čtvrtě držel ve svém náručí, a užíval si, že konečně můžu cítit její tlukoucí srdce a splašený dech, to, jak neustále dokola vyslovovala mé jméno... To byla ta nejšťastnější a nejdokonalejší chvíle v mém životě. A doteď ve mně hryže svědomí, že jsem vlastně celých těch dvanáct let mohl trávit s nimi.

Jenže jsem si stále hodně dobře vědom toho rizika, které bych tím podstoupil. A vlastně ho teď i podstupuju. Kdyby se totiž Šedohřbet nějakým způsobem dozvěděl, kde jsem, našel by tak i Maiu s dětmi, a postupem času by se tak dozvěděl i celou pravdu o tom „novém, vyvinutějším druhu" vlkodlaka. Pravdu, po které už tolik let prahne. A když někdo jako Šedohřbet prahne po pravdě takhle moc, může to mít katastrofální následky. Šedohřbet se totiž neštítí ničeho. Použil by ty nejhorší možné prostředky, jen aby mě zničil a dozvěděl se, co potřebuje.

Musím to Maie všechno vysvětlit... Ale ne takhle. Ne přes dopisy. Abych jí to všechno dokázal vysvětlit, bude to chtít víc, než jen slova napsaná inkoustem na papíře.

Maia

Fajn. Tak tohle už by stačilo. Ještě včera mi Nath a Sirius sice přišli náramně roztomilí, ale čeho je moc, toho je moc. A ty divné zvuky, co se ozývají z koupelny... To si fakt nemohli začarovat místnost, abych je neslyšela? Promerlina... Zabralo by jim to asi tak půl vteřiny!

„Ach, Siriusi..."

A DOST. Okamžitě se stěhuju. Kamkoliv! Bezmyšlenkovitě na sebe hodím bundu a vyrazím pryč z tohoto domu. Jakmile stanu přede dveřmi a jediný zvuk, který slyším, je zvuk nočního Londýna, začnu opět čistě myslet.

Dovnitř už se dnes nevrátím, to je jasné. Kam ale půjdu? Vlastně je tu jen jedna možnost, která mě napadá.

Náš starý domov.

Místo, které jsem nenavštívila od doby, co Remus zmizel, protože jsem nedokázala čelit tomu faktu, že bych tam měla být bez něj. Neměla jsem právo tam být bez něj. Byl to náš dům. Ne můj. Už si skoro ani nepamatuju, jak to vevnitř vypadá.

Vytáhnu hůlku z kapsy a přemístím se před domovní branku. Ulice je prázdná, jen v okolních domech se stále svítí v oknech. S obavami sáhnu na kliku od branky a vejdu na úzký štěrkový chodníček vedoucí k domovním dveřím. Sáhnu do kapsy, vylovím z ní svazek klíčů a vyberu z něj ten jediný, který jsem v posledních dvanácti letech ani jednou nepoužila. Do klíčové dírky však stále skvěle padne. Ozve se krátké lupnutí, když pomalu otočím klíčem.