Milý Náměsíčníku II.

8. Romantikokazič

Maia

Do Prasinek jsem dorazila časně zrána, abych se stihla v klidu připravit na mé setkání s Remusem. Stejně jsem se celou noc jen převalovala v posteli jako znuděný lachtan a přemýšlela nad tím, co udělám jako první, až ho uvidím. Obejmu ho? Svalím ho na zem? Políbím ho tak, jak to ještě nikdy nezažil? Políbím ho tak, jak to už zažil? Mám ho vůbec líbat? Není to moc hrrr? Nemám mu radši koupit kytku? Počkat. Cože? Jakou kytku?

Fajn, už mi trošku šibe. Ale na mou obhajobu - myslím, že se moc není čemu divit. Jsem sice silná žena, ale zároveň jsem dvanáct let žila bez manžela a zůstávala mu věrná. To si odnese nějaké ty následky.

Ale teď je to tady. Moment tak moc neuvěřitelný, až to člověku bere dech. V ulicích se to pomalu začíná hemžit lidmi a ta osudová chvíle má už brzy nastat. U Merlina. To je v háji. Třesu se, jako bych se najednou přemístila na severní pól na ten nejvyšší ledovec. Magořím. Připadám si jako před prvním rande.

Pomalu otevřu dveře ke Třem košťatům a škvírkou se rozhlížím po místnosti. Sedí tam. Sakra. Sakra. Sakra. Fajn, vzdávám to.  Jak ho tam tak vidím sedět, uvažuji, jestli s ním vůbec po takové době dokážu mluvit. Je pořád stejný? Jsem já pořád stejná? Nevím, jak dlouho už ho tam takhle pozoruju s hlavou strčenou ve škvíře. Ale najednou mi někdo promluví za zády, až skoro vyjeknu.

,,Chystáte se jít dovnitř, slečno?" zeptá se mě postarší kouzelník, kterému na každé ruce visí jedno dítě. Počkat. Slečno? On mi řekl selčno? Asi vypadám na svůj věk dost dobře. Ha! A máš to, Siriusi.

,,Promiňte, pane. Jen jsem..." no, a co teď, ty chytrá? Jakou výmluvu máš na tohle? Merline, to je trapas. Vždyť jsem na toho chlapa vystrkovala svůj bystrozorský zadek.
,,To nic. Nemusíte mi to vysvětlovat," zaculí se na mě muž a u očí se mu zvlní vrásky, které mu tam za ta dlouhá léta utvořil smích.

,,Děkuji a ještě jednou se omlouvám." Tak, Lupinová, teď už nemáš na vybranou. Tentokrát otevřu dveře úplně a jakmile vstoupím, obejme mě příjemné teplo a vůně hostince. Remus si mě okamžitě všimne, a tak mi nezbývá, než jít za ním. U Tří košťat je v tuto hodinu velice skromné množství lidí. Žádný z nich si nevšimne, že právě teď prožívám asi tu nejdivnější chvíli svého života. Nikdo se nedívá, ale i tak mi připadá, jako by na mě visely oči celého světa a očekávaly, co udělám.

Mezitím, co pomalu proplouvám místností, Remus vstane ze židle.

,,Maio," řekne tiše, když zastavím přímo před ním. Jelikož nevím, co říct, usoudím, že nastal čas na pusu. Nakloním se k němu tak rychle, že ani nestihne zareagovat. Spojím naše rty do něžného polibku, který je nekonečný a plný třpytu jako vesmír. Silný a nepředvídatelný. Tajemný. Všechno do sebe zapadá.

Přesně.

Všechno do sebe zapadá.

*    *    * 

Rosie

Je víkend. Čas odpočinku. Čas kdy bratr většinou dělá něco hrozně důležitého - jako třeba čte knížky, očumuje Medeline v knihovně, nebo dělá úkoly do školy. Když na okno mého pokoje zaťukala naše sova se vzkazem, že se chce se mnou Andrew sejít v nebelvírské společence, přišlo mi to dosti zvláštní. Ještě víc zvláštní mi pak přišlo, že když jsme se sešli, neměl u sebe ani jednu knížku.

,,Jake ví, že jsem vlkodlak," řekne tak nenuceně, jako kdyby právě komentoval počasí.

,,Počkej, co mi to tu povídáš?" Buď je to blázen, nebo jsem se přeslechla.