Milý Náměsíčníku II.

6. Jako za starých časů

Andrew

,,Rosalie, mně je úplně jedno, co říkají tvé instinkty. Vždycky tě tak akorát přivádí k bláznivým nápadům," zamračím se na ni vleže z postele. Před chvílí vtrhla ke mně do pokoje jako uragán a když viděla, že jsem tady sám a poklidně si čtu, práskla za sebou dveřmi a rychle mi převyprávěla jejich rozhovor s tátou. ,,Jestli táta řekl, že nikam nejdeš, tak taky nikam nejdeš. Kde jsi vůbec sehnala heslo od nebelvírské věže?"

,,Ale bráško," založí si Rosie vzdorovitě ruce na hrudi, tak jak to dělá vždycky, když se mě snaží o něčem přesvědčit, a mou poslední otázku přejde bez odpovědi. ,,Víš moc dobře, že stejně s tím jednou začít musím. Tak proč ne zrovna teď? Navíc, sám jsi mě o to poprosil..."

,,Jenže to jsem nepočítal s tím, že budeme s tátou dva, což je ještě horší, než kdybys tam byla jen se mnou. Dvě krvelačné zrůdy na jednu malou druhačku, to už je prostě moc."

,,Vždyť budete mít vlkodlačí lektvar, takže to prakticky vůbec nebezpečné není. Budete krotcí jako já," oponuje.

,,Ne," zavrtím však hlavou rozhodně. ,,Vždycky se může něco zvrtnout. A já nechci, abys byla u toho. Co kdyby ses nedokázala proměnit?"

,,Ale notaaak," zakňourá Rosie a posadí se ke mně na postel. To snad není možný. Zase z toho čtení nebudu nic mít. Smířeně si zapamatuji číslo stránky a zavřu knihu. ,,Hned teď a tady ti dokážu, že to dokážu," pronese rozhodně a vytáhne z kapsy pláště hůlku, aby se přeměnila ve vlka.

Soustředěně zavře oči, ale dřív než se stihne pořádně zamyslet, dveře do pokoje se rozletí dokořán a dovnitř vejdou Jake, Aron a Collin. Sestra se prudce otočí a pokusí se co nejrychleji a nejobratněji schovat hůlku zpět do kapsy.

,,Ahoj!" zapiští nepřirozeně vysokým hlasem. Jasně, Rosie. Hlavně nenápadně. Kluci, kteří se zrovna smáli nějakému Aronovu vtipu, se na ni překvapeně zahledí, ale vzápětí ji vesele pozdraví.

,,Ahoj Rosie," usměje se na ni Jake, můj nejlepší kamarád. ,,Jak se máš?"

Sestra vydá jakýsi podivný zvuk, podobný sovímu houkání zaseknutému v gramofonu, a přitom se přihlouple zaculí. ,,H-h-hhhh docela dobře," odpoví nakonec s vynaložením značného úsilí. Co se to s ní promerlina stalo? Takhle zaseknutou jsem ji snad ještě neviděl.

,,No nic, nebudu vás rušit," dodá, aby ukončila trapnou situaci. Jakmile se otočí na mě, zatřese hlavou, aby se vzpamatovala. ,,Andrew, ještě se dneska uvidíme," řekne ztišeným hlasem tak, abych to pochopil jen já. Spiklenecky na mě mrkne a ladně se zvedne z postele.

,,Rosalie, ani na to nemysli," snažím se ji ještě přesvědčit. Ona už však za sebou dávno zavírá dveře našeho pokoje. Unaveně si povzdechnu a opět otevřu knihu, která mě, doufám, trochu uklidní. Jestli se Rosie rozhodla jít dnes večer na smrt, nikdo jí v tom nezabrání. Taková ona prostě je.

,,Co to bylo?" přeruší ticho jako první Jake. Ještě naposledy vzhlédnu od knihy, abych mu odpověděl mávnutím ruky.

,,To nic. Rosie zase vyvádí."
Mám o ni vážně strach.

Rosalie

Teď už mám jen pár hodin na to, abych dovedla mou přeměnu k dokonalosti. Chtěla jsem, aby to Andrew viděl, ale takhle to pro něj alespoň bude větší překvapení.

Zapadnu do jedné ze sklepních učeben, o které stoprocentně vím, že sem už pěknou řádku let nikdo nechodí, a zamknu za sebou dveře.

,,Tak, jo, děvče, to zvládneš," vydechnu a pevně uchopím hůlku. Se zavřenýma očima se začnu soustředit na svou vlčí podobu tak pekelně, že se mi z toho i v této chladné učebně orosí čelo potem. Přestanu myslet na tátu i na Andrewa, dokonce teď na chvíli musím zapomenout i na Jakea, který mě před chvílí svým příchodem naprosto vyvedl z míry.