Milý Náměsíčníku II.

2. Když končí prázdniny

Současnost

Světlovlasá žena seděla uvelebená v měkkém křesle a soustředěně prozkoumávala fotku na jedné straně nejnovějšího vydání Denního věštce. Na obrázku se vesele usmívala celá rodinka Weasleyových. Nath si Artura a Molly pamatovala ještě z dob, kdy se pravidelně setkávali se členy Fénixova řádu. Už uběhlo dvanáct let, ale Molly si stále udržovala svoji čipernost. A Artur byl také stále stejný. Veselý. Všichni na té fotce vypadali tak vesele a šťastně.

Nath si uvědomila, že jí zrzavá barva vlasů, kterou byla fotografie přímo přeplněná, připomíná Lily. Lily, James, Remus, Sirius... Ti všichni měli v jejím srdci své místo a přesně na tom místě zůstávali jenom vzpomínky. Tak strašně moc jí chyběli. Jistě, nebyla úplně sama. Měla Maiu, Rosie a Andrewa, kteří ji denodenně rozptylovali od sentimentálních myšlenek, protože se nastěhovali k ní. Měla i kamarády v práci, ale... Oni nebyli Lily, James, Remus a Sirius. James a Lily byli mrtví, Remus nezvěstný a Sirius... její Sirius trpěl v Azkabanu a ona s tím nemohla nic dělat. Její Sirius, který zradil Lily a Jamese a který zabil nevinné mudly.

Maia byla přesvědčená, že je Sirius nevinný, a Nath tomu chtěla věřit, jenže... Nešlo to. Nevěděla proč, ale pořád pochybovala. Kdyby tu teď Maia byla, dokázala by ji na malý moment přesvědčit o jeho nevinně, ale nebyla tu. Před pár hodinami odjela i s dětma do Příčné ulice na nákupy školních potřeb a následující tři dny budou, aby si společně užili poslední zbytky prázdnin. přebývat u Děravého kotle. Samozřejmě pozvali i Nath, ale ta se jen vymluvila, že má moc práce u Svatého Munga a nechala je jet bez ní, aby mohla mít chvíli klid na přemýšlení.

A to byl ten nejhorší nápad, který mohla mít. Teď tu byla sama, uvězněná v myšlenkách na někoho, koho už nejspíš nikdy neuvidí.

Zatřepala hlavou a otočila stranu v Denním věštci.

,,Ach, Siriusi," vydechla, když uviděla jeho fotografii ze zatýkání. Ten šílený výraz dychtící po krvi. Po líci jí stekla slza. Očima sklouzla k rozhovoru Denního věštce s madam Rosemertou.

,,Pamatuji si pana Blacka jako toho šestnáctiletého mladíka, který se ob den i se svými přáteli vydával na tajné cesty do mé hospody a se smíchem po mně žádal máslový ležák. Nikdy bych nevěřila, že někdo takový by mohl být schopný tak odporného zločinu, ale i takové věci se asi občas dějí."

Další slza. Nath ji setřela hřbetem ruky a rázně noviny zavřela a hodila na stůl.

Musím s ním mluvit, pomyslela si a začala horečně přemýšlet. Dokud ho neuvidí, dokud neuslyší jeho hlas, a nebude si stoprocentně jistá, že je vinen, bude ji hlodat svědomí.

Vstala z křesla odhodlaná udělat tu nejšílenější věc svého života. Bylo to ale teď, nebo nikdy. Už čekala na odpovědi dvanáct let. To je dost dlouhá doba. Oblékla si lehkou bundu, kterou měla přehozenou přes křeslo a do vnitřní kapsy bundy upevnila Denní věštec. Pak sáhla po své hůlce a přivolala si Siriusův starý Zameták.

Vybavit si to místo jí nedělalo žádný problém. Jednou už v Azkabanu byla, když tam Maia odváděla jednoho Smrtijeda, kterého chytla několik týdnů po Voldemortově pádů. Tehdy tam s ní šla Nath dobrovolně, protože chtěla na vlastní kůži cítit, co Sirius prožívá. Ale když se spolu přemístili na to... ohavné místo, Nath nebyla s to se pohnout. Nedokázala vkročit dovnitř a podívat se Siriusovi do očí. Ale teď to bylo jiné.

Netrvalo to déle než dvě sekudy. Škublo jí v podbřišku a najednou tam stála.

Azkaban.

Obrovská do nebe se tyčící kamená stavba na ostrově uprostřed Středozemního moře.