Rolničky, rolničky (Adventní kalendář 2017)

1.

„Melanie, pojď na snídani!“ křičela na mě máma z dolního patra.

„Jo, už jdu!“ odpověděla jsem ji křikem. Rychle jsem si ještě pročísla vlasy a běžela dolů.

„Kdo bude dole poslední, sedí vzadu v autě,“ strčil do mě můj mladší bratr, když vybíhal ze svého pokoje.

„No počkej, to ti nedaruju,“ začala jsem se smát a běžela za ním. Schody jsem brala dolů po dvou a to mi dalo menší náskok. Jelikož bráška měl menší nohy, musel postupně. Ale nebyla bych to hodná starší sestra, kdybych ho nenechala vyhrát. Lehce jsem zpomalila a nechala se předběhnout.

„Sedíš vzadu,“ vypláznul na mě jazyk a posadil se ke stolu.

„Nemůžete toho nechat alespoň jeden den?“ vzdychla mamka.

„Ali, nech je. Alespoň maji nějaký pohyb,“ zasmál se táta a na každého z nás mrkl. Musela jsem se uchechtnout, jelikož mamka měla pravdu. Nebyl jediný den, kdy bychom si s Joeym nedávali ráno závody na snídani.

„Mami, myslíš, že mi Santa přinese ten PlayStation, který jsem mu namaloval?“

„Když budeš hodný a nebudeš mě zlobit, tak možná jo,“ pohladila brášku po vlasech. Nedivte se, je mu teprve devět let a tak na Santu stále věří. Každý rok mu kreslí co by si přál a světě div se, ty věci pod stromečkem opravdu jsou! I když si občas říkám, že ho rodiče někdy rozmazlují, ale je pravda, že i já dostanu, to co si přeju. Ale rozdíl mezi mnou a bratrem je takový, že já si nepřeju předražené dárky. Na dražší věci si totiž vydělávám sama a rodiče jsou na mě pyšní. Nechávám prostě větší prostor Joeymu.

„Meu, fo fi napfava Fantovi ty?“ zeptal se mě s plnou pusou lívanců.

„Za prvé, s plnou pusou se nemluví,“ upozornila jsem ho.

„Pafdon,“ zaculil se. Jen jsem protočila oči v sloup a zavrtěla hlavou.

Periferně jsem zahlédla, jak se rodiče snaží nevyprsknout celou snídani na stůl, jak zadržovali smích.

„A za druhé,“ pokračovala jsem. „Jsem si přála knížku a nějakou kosmetiku,“ dořekla jsem a dala si sousto do pusy.

„Hm, já si ještě přál postavičku Hulka, tu vélikou,“ rozpřáhl ruce kolem sebe a převrhl tak na tátu pomerančový džus. Táta okamžitě vyskočil na nohy a snažil se ubrouskem tu spoušť vyčistit. Ne že by čistil svou pracovní uniformu, ale mámin oblíbený, čerstvě vypraný předvánoční ubrus.

„Joey,“ vyjekla máma. Táta se na ní podíval pohledem, který říkal: Vždyť se to vyčistí.

Joey začal natahovat, protože nebyl zvyklý, že by na něj máma zvýšila hlas. A jelikož já jsem ten smíšek rodiny, začala jsem se hlasitě smát. Hned na to se začal smát táta a máma pochopila o co se snažím, začala se smíchem taky. Joey koukal co se děje, ale během vteřiny se mu na tváři vykouzlil ten jeho rošťácký úsměv. Nesnesu pohled na ubrečeného Joeyho, je mi ho vždycky líto.

Po snídani jsem se šla ještě upravit a vzít batoh do školy. Samozřejmě, že jsem seděla vzadu. Vezl nás táta, protože jel rovnou na policejní stanici do své práce. Jo, táta je policajt. Pamatuju si, že když jsem byla malá, vyprávěl mi pohádky, které byly z prostředí jeho práce, které si poupravil, aby nebyly tak morbidní. Až po čase jsem zjistila, že pohádky to nejsou, ale skutečnost. A to stejně teď dělá s bráškou.

„Tati, dej to nahlas!“ vypísknul Joey, protože v rádiu zrovna pustily vánoční song Jingle Bells.

Jingle Bell, jingle Bell,
jingle all the way.
OH! what fun it is to ride
In a one-horse open sleigh.