Rolničky, rolničky (Adventní kalendář 2017)

10.

Po tom snu, který se mi zdál jsem už nedokázala usnout. Byl tak reálný a nedokázala jsem ze sebe setřást ten divný pocit, že to možná nebyl sen. Hodiny ukazovaly pět hodin ráno a tak jsem se šla osprchovat a připravit do školy. Když jsem byla hotová, už bylo sedm hodin. Seběhla jsem schody do kuchyně a šla se nasnídat.

Táta už byl vzhůru a připravoval snídani. Máma seděla u stolu jako tělo bez duše.

„Dobré ráno, pozdravila jsem.

„Dobré, odpověděl táta. 

„Chceš svézt do školy? zeptal se, jako kdyby se včera nic nedělo. „Stejně pojedu kolem, musím s mámou k doktorovi.“

„K doktorovi? Tati.“

„Nebudu o tom s tebou diskutovat. Matka na tom není dobře,“ skočil mi do řeči. Nemělo cenu něco říkat. Když si táta něco umanul, udělal to. 

„Mami, jak ti je?“ stoupla jsem si k mamce a položila ji ruku na rameno. Vůbec mě nevnímala. Jako kdyby nebyla v tomhle světě.

„Hm, tati,“ zadrhla jsem se. Mám mu říct o tom snu? Nezhorším tím věci ještě víc? Táta ke mě zvedl pohled. Čekal, co ze mě vyleze. „Vlastně nic,“ rozhodla jsem se, že mu to nakonec neřeknu. „Jen na sebe v práci dávej pozor, ano?“ Táta jen přikývl a dál se věnoval přípravě snídaně. 

Cestou do školy nikdo nepromluvil. Mamka seděla v autě a přišlo mi jakoby o sobě ani nevěděla. Možná, že ji doktor nakonec pomůže. 

Když jsem byla ve škole, moje cesta směřovala k mé skříňce. Kousek opodál jsem zahlédla Olivera s Emily, jak se spolu baví. Něčemu se smáli. Jakmile mě zmerčili, přestali.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je, když jsem měla potřebné učebnice ze skříňky a šla za nimi.

„Ahoj,“ pozdravili mě sborově.

„Jak se má bábi?“ zeptala jsem se Emily.

„Kdo?“ řekla překvapeně.

„Tvoje babička, včera jsi psala, že jste za ní museli jet,“ připomněla jsem jí její včerejší zprávu.

„Jo, no. Babča je v pohodě,“ usmála se a svůj pohled přesunula na své modré tenisky.

„A tobě je líp?“ otočila jsem na Olivera a chytila jsem ho za ruku.

„Hm, jo je mi líp,“ odpověděl a rázem se mě pustil. „Máte už nějaké zprávy o Joeym?“ skočil na jiné téma. Než jsem mu stačila odpovědět, ozval se otravný školní zvonek.

„Hele uvidíme se pak, jo,“ odbyl mě Oliver a pospíchal do své třídy. Za celý zbytek dne jsme se neviděli. Buď se mi vyhýbal nebo si to jinak neumím vysvětlit.

„Co ti je?“ zeptala se mě šeptem Emily na hodině biologie.

„Hm? Nic jen,“ nadechla jsem se. „Jen, je toho teď moc víš,“ pokusila jsem se o úsměv. Nejsem si zcela jistá, jestli bych jí měla říct o tom snu. Možná bude lepší, když si to nechám pro sebe.

„Určitě?“ podívala se na mě zpod hustých řas. Jen jsem přikývla a dál se věnovala látce, kterou jsem probírali. Vlastně už ani nevim, co jsme se učili. Byla jsem myšlenkami jinde. 

Dny ubíhaly rychle. Celý týden byl vesměs stejný. Máma dostala od doktora nějaké prášky, radši jsem nechtěla vědět na co, ale nejspíš pomáhaly. Byla klidnější a fungovala tak jak by měla matka fungovat. O Joeym stále žádné zprávy nebyly a já si byla každým dnem jistější, že se možná už nevrátí. Utápěla jsem se v mých myšlenkách.