Rolničky, rolničky (Adventní kalendář 2017)

11.

Druhý den jsme jeli za tátou do nemocnice, jelikož minulý den by nás k němu nepustili. To tedy říkal Steven.

Když jsme došli do nemocnice, běželi jsme s mamkou ihned na oddělení, kde měl ležet táta. Snažili jsme se sehnat nějakou sestru či doktora, který by nám řekl, kde táta leží. Ale dnes tu byl nějaký blázinec a nebyl tu nikdo k zastižení.

Ale naštěstí se nás ujmula jedna mladá sestřička, nejspíše praktikantka, a řekla nám, na kterém pokoji je táta. S úsměvem jsme ji s mamkou poděkovali a šli do určeného pokoje.

Otevřeli jsme dveře a spatřili tátu jak leží na nemocničním lůžku. V pravé ruce měl napíchnutou kanilu a vedle postele stál stojan s kapačkou. Na obličeji mu svítila fialovomodrá modřina. Vypadal otřesně.

„Bobe," přistoupila k posteli máma a chytila tátu za ruku. Ten s leknutím otevřel oči. „Ššš, to jsem já," uklidňovala ho.

„Ali, co tu děláš?" zachraptěl táta a s obtížemi se na mámu usmál.

„Nejsem tu sama," podívala se mým směrem. Pomalu jsem přešla na druhou stranu postele a chytila tátu za druhou ruku. Jemně jsem se na něj usmála.

„Ahoj tati," vzlykla jsem.

„Mel," zašeptal. „Proč brečíš?"

„Protože jsem si myslela, že jsme tě ztratili tati, proto brečím," popotáhla jsem nosem. „Věděla jsem, že se to stane a nic jsem ti neřekla. Jsem tak blbá. Tati moc se ti omlouvám," v návalu emocí jsem ze sebe vypustila, to co jsem nechtěla.

„O čem jsi věděla?" divila se máma.

„Ale o ničem, to je jedno. Hlavně, že jsi v pořádku," stiskla jsem tátovu ruku ještě víc.

„Melanie, o čem to mluvíš?" naléhala na mě máma.

„To je jedno."

„To není jedno," začala se rozčilovat máma.

„Ali," zašeptal táta. „Nech to být."

„Nenechám. Milá dámo, teď mi řekneš o čem to tady mluvíš. Věděla si snad, že se tu banku chystá někdo přepadnout?"

„Ne! Pane bože to ne!"

„Tak o čem to tu mluvíš?" zamračila se máma.

„Ali," zašeptal táta. „Mohla by jsi mi donést trochu vody?" usmál se na ní.

„Jistě, hned tu budu," než máma odešla z pokoje, podívala se na mě divným pohledem.

„Mel?" natáhl ke mě ruku táta.

„Hm?"

„Pojď sem," poklepal na postel. Opatrně jsem si sedla na kraj postele a chytila tátu za ruku. „Nechtěl jsem to říkat před mámou," odkašlal si aby nabral hlas.

„Tati, já si vážně nevymýšlím. Já to viděla," vzlykla jsem.

„Věřím ti," řekl. Nevěděla jsem jestli je tak moc nadopovaný prášky nebo mě chce jen uklidnit.

„Víš, ještě než jsme vyjeli na ten zásah, přišli výsledky, co se týče Joeyho. Ten plyšový slon, kterého jsi našla na zahradě. Odborníci z toho sejmuli otisky. Kromě Joeyho otisků a našich pochopitelně, tam byly další, ale nikomu nepatří. Jako kdyby ten dotyčný neexistoval."

„Santa," zašeptala jsem, tak aby mě táta neslyšel.

„Mel," stiskl mi ruku. „Zatím si to nech pro sebe, než to rozlouskneme, ano? Nic neříkej mámě. Vlastně by jsi to neměla vědět ani ty."

„Jasný tati," usmála jsem se na něj. Máma mezitím přišla zpět do pokoje i s vodou.

Ještě jsme u táty strávili nějakou dobu a kolem oběda jsme se odebrali domů. Cestou domů jsme s mamkou nepromluvili ani slovo. Byla na mě naštvaná. Neprávem.

„Mami?" přišla jsem za ní do kuchyně, když jsme došli domů. Neodpověděla.

„Mami já, víš jak jsi před pár dny, ehm no," koktala jsem. „Pila?"

„Na co narážíš Melanie?"

„No víš, v tu dobu jsi mi tu říkala, že tu za tebou někdo byl. Že s tebou mluvil. Že ti řekl, kde je Joey. Pamatuješ si na to?"

Máma chvilku přemýšlela, zdálo se, že si vzpomíná.

„Nevím o čem to mluvíš."

„Ale mami, no tak. Vzpomeň si, byly jsme tady v obýváku a ty jsi se probudila z noční můry. A říkala jsi, že tu někdo byl."

„Melanie, přestaň s těmi šaškárnami," začala se rozčilovat máma. „Běž do svého pokoje," rozkázala mi.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Taková máma nikdy nebyla. Vždy se snažila věci řešit v klidu. A hlavně je opravdu řešila. Nikdy nad tím nemávla rukou. I když jsem se snažila dál mámě něco vysvětlit, neodpovídala mi. Naprosto mě ignorovala. Cítila jsem, jak se mi do očí opět hrnou slzy. Bez dalšího slova jsem se odebrala do svého pokoje. Snažila jsem se nějak zabavit, možná jsem i na chvilku usnula.

Těsně před tím než jsem šla spát, jsem si šla ještě nalít džus do sklenice. Když jsem scházela schody, slyšela jsem mámim hlas. Myslela jsem, že mluví s někým v telefonu, ale jen seděla u jídelního stolu. Dívala se na protější židli a mluvila.

„Nic netuší, věř mi. Ty prášky neberu," říkala. „Kdy budu moc vidět Joeyho?"

S kým to mluví?

„Říkal si, že ho brzy uvidím," vzlykla.

To není možné. Nemůže přeci mluvit se Santou.

„Mami, s kým to tady mluvíš?" vylezla jsem ze svého úkrytu a promnula si ospale oči.

„Melanie, zlatíčko, jak to že nespíš?" vyskočila rychle ze židle.

„Mám žízeň," zívla jsem.

„Chceš vodu? Nebo džus?" ptala se rozpačitě. Očima těkala na prázdnou židli.

„Džus. S kým jsi to tu mluvila?" zeptala jsem se znovu.

„S nikým. S kým bych měla mluvit?" koktala.

„Já nevím, slyšela jsem tě, jak jsi něco říkala."

„To se ti muselo zdát Mel, na a běž spát," podala mi sklenici s džusem a usmála se na mě. Jen jsem přikývla a zalezla zpět za zeď.

„Myslela jsem, že spí," konstatovala máma. „Ne, nic nemohla slyšet. Jak by taky mohla. Kdy už uvidím svého chlapečka?"

***

Zdravíčko :)

Jsem tu s další kapitolou našeho hororového příběhu :)

Zdá se, že Robert je v pořádku. A svěřil se Melanii se zajímavou informací. Jak je možné, že na lyšovém slonovi byly další otisky, ale nikomu nepatří?

A co Alison? S kým to mluvila? A jak jsme se dozvěděli, prášky, které jí předepsal doktor, nebere.

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila :) A omlouvám se, že dnes publikuji trochu později, ale nějak jsem ztratila pojem o čase :)

Vaše Ter ♥