Rolničky, rolničky (Adventní kalendář 2017)

12.

To co jsem právě viděla a slyšela jsem nemohla dost dlouho dostat z hlavy. Máma opravdu přestala brát prášky? Vždyť to není možné. Buď já nebo táta jsme na ní dohlíželi. Tak kam je dala? Začínala jsem o mámu mít větší a větší strach.

Když jsem se ráno probudila, vše se zdálo být v pořádku. Máma připravovala snídani a vypadala v pohodě. Ale i za úsměvem se skrývá bolest.

Pro dnešek jsem se rozhodla, že nepůjdu do školy, ale půjdu se podívat za tátou a řeknu mu o mámě. Jeden den se přeci nezblázní, ne? Sice to vypadalo, že jdu do školy, protože na zádech se mi houpal černý batoh, ale učebnice a sešity jsem v něm neměla. Nesla jsem tátovi nějaké věci, které by mu mohli zkrátit jeho pobyt v nemocnici. Knihu a časopis. Taky jsem mu vzala jeho zelený župan, aby mu bylo teplo. A další věci.

Nechtělo se mi nechávat mámu doma samotnou, ale musela jsem. Snad bude v pořádku.

Do nemocnice jsem jela metrem, abych tam byla rychleji. Jelikož jsem už věděla, kde táta leží, šla jsem rovnou za nosem. Ovšem, když jsem dorazila do pokoje, byl prázdný. Nemocniční lůžko bylo pečlivě ustlané a po tátovi nebylo ani stopy. Proto jsem vyhledala nejbližšího lékaře a zeptala se ho, kam převezli tátu.

„Vašemu otci se zhoršil stav. Musel být proto převezen na jednotku intenzivní péče,“ oznámil mi zrzavý doktor.

„A mohu ho navštívit?“ zeptala jsem se.

„Momentálně je u něj jeho ošetřující lékař. Bude lepší, když se domluvíte s ním. Můžu vás tam zavést,“ nabídl a já s přikývnutím souhlasila.

Museli jsme jet výtahem do předposledního patra nemocnice. V tomhle patře jsem v životě nebyla. Stěny byly bíle natřeny a na zdech nevisel žádný obraz jako to bylo u jiných pater. Bylo tu až mrazivé ticho. Jako kdyby tu nikdo nebyl. Na krku se mi zježily všechny chloupky a do mého těla se dal chlad.

Stáli jsme před dveřmi, které měly číslo šestsetšedesátšest. Doktor opatrně zaklepal a strčil hlavu do dveří.

„Pane doktore, je tu dcera pana O'Neala. Potřebuje s vámi mluvit,“ oznámil mu.

„Hned jsem tam,“ ozvalo se za dveřmi. Po chvilce ze dveří vyšel vysoký černovlasý doktor. Jeho studánkové oči se do mě zařezávaly jako to nejostří sklo na celém světě. Jako bych je už někde viděla.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. „Jak je na tom táta?“ kývla jsem směrem ke dveřím, za kterými ležel jeden z mých nejbližších.

„Vašemu otci se zhoršil stav. Přes noc několikrát upadl do bezvědomí. Tlak mu stále kolísá. A teď, co jsme ho převezli sem, několikrát zvracel krev. Udělali jsme i rentgen a objevilo se vnitřní krvácení, které jsem však následně zastavili. Proto ho máme tady abychom ho měli stále na dozoru,“ objasnil mi doktor vážnost situace. Absolutně jsem nechápala o čem mluví. Steven říkal, že by měl být v pořádku.

„Dobře. A mohu za ním?“ zeptala jsem se. Doktor se ohlédl na dveře a čelo se mu zvláštně nakrčilo.

„Myslím, že deset minut pro dnešek bude stačit.“

„Dobře, děkuji,“ přikývla jsem a potichu jsem vstoupila do tátova nynějšího pokoje. Ležel na lůžku a kolem něj bylo pár přístrojů.

„Tati?“ zašeptala jsem. Z těžkostí otevřel oči. Jakmile mě spatřil, usmál se.

„Ahoj Mel, co tu děláš?“ zachraptěl. Pokusil se posadit, ale v tom jsem mu zabránila.

„Lež. Něco jsem ti přinesla, ale teď když na tebe koukám, asi na to nebudeš mít ani sílu,“ povzdychla jsem si.