Napříč [Harry Potter]

Napříč

Byla to chyba tam jít a Scorpius to věděl. Prvně si takhle zahrávat s časem a pak se snažit napravit chyby v budoucnosti. Takhle to prostě nefungovalo. Ostatně tak to fungovat ani nikdy nebude, u Merlina!

Blonďák se podíval na svého kamaráda, který se snažil dokázat světu, že je lepší než jeho otec. Než ten slavný Harry Potter, který porazil Voldemorta. Copak on nechápe, že už od začátku je jiný? Že už je lepší?

Scorpius těžce povzdechl. Bylo mu jasné, že Albuse nijak nepřesvědčí, takže všechno co mu zbývalo, bylo pouštět se do všech šílených dobrodružství, která jeho kamaráda napadla. Jenže tentokrát to nebyl Albusův nápad vrátit se do minulosti.

Delphi jim byla v patách – to už věděli oba. Neblahá zkušenost jedné z budoucností, ve které Scorpius pobýval, mu jasně naznačila, že Delphi je Auguron. A že je dcera Voldemorta. To si s Albusem uvědomili později, až když jim modrovláska přepapouškovala jednu z věšteb. A teď byli tady, v 95. roce, kdy jejich rodiče ještě ani nevěděli kým budou, s kým budou, ale hlavně vůbec netušili, že jejich děti budou pobíhat po bludišti třetího úkolu poháru tří kouzelnických škol.

Scorpius a Albus utíkali temnými uličkami živého plotu, co byl připraven je v kteroukoli chvíli pohltit. Bylo jim jedno kam, účelem bylo se prostě před Deplhi schovat. Bylo slyšet jak metá kletby na všechny možné strany.

Blonďatý chlapec slepě následoval Albusův vlající hábit lemovaný zmijozelskou zelenou.

„Tohle není dobrý, tohle není dobrý..." mumlal si Scorpius panickým šeptem pod nos.

Albus ho neslyšel. Těžce oddychoval a rozhlížel se. Hledal úkryt. Jenže nikde se schovat nedalo. Vždyť to bylo zatracené bludiště! Kde by se tady sakra dalo schovat?!

Ducnutí, dopad na zem.

Albus se otočil. Scorpius zakopl o jeden z kořenů vysokého keře, který tvořil bludiště, a rozplácl se na zemi. Černovlasý mladík se prudce zastavil a pohlédl na něj. Pokusil se skrýt své zděšení z toho, že je snad Delphi našla, ale když si uvědomil, že Scorpius jen upadl, uklidnil se.

Scorpius měl na bradě škrábanec, ale teď nebyl čas někoho ošetřovat. Museli běžet dál.

Albus podal svému kamarádovi ruku a pomohl mu vstát. Aniž by ji pak pustil, rozběhli se. Museli najít cestu ven z bludiště, z 95. roku.

Utéct od Delphi. Nic důležitějšího neexistovalo. No, vlastně ano – přežít.

Albusovi bylo jasné, že Delphi potřebuje především jeho, aby naplnil proroctví a proto ani tak neměl strach o sebe jako spíš o Scorpiuse. Byl to jeho jediný přítel, se kterým si rozuměl víc, než si hory rozuměly s mraky. Víc, než si Albus rozuměl s otcem. Proto byl černovlasý chlapec odhodlaný za každou cenu Scorpiuse ochránit, i kdyby on sám měl zahynout.

„Ode mě neutečete! To jste snad tak naivní a myslíte si, že vás nenajdu?!" Delphi se před nimi snesla na zem. Vlasy jí zpomaleně vlály ve větru. Vypadala jako Medúza Gorgona bez dlouhého hadího ocasu.

Albus si automaticky stoupl před Scorpiuse. Hlavně ho ochránit.

„Copak nechápeš, že tím nic nezměníš?! Teď, když vím pravdu, tak Cedrica dobrovolně nikdy nezachráním!"

Na rtech Delphi se objevil krutý úsměv. „Oh, ale Scorpius tě určitě donutí sám, ne? Imperio!"

Albusovi se nepodařilo kamaráda zachránit před nepromíjitelnou a tak se pak jen zděšeně díval do prázdných očí Scorpiuse, který na něj mířil hůlkou. Jejich ruce se dávno rozpletly a Albus si uvědomoval tu podivnou prázdnotu ve své dlani. A bolest ve svém srdci.