you're my drug {martinus gunnarsen}

30✓

,, Lásko! Balíme! Odjíždíme!Honem!No taaak!!!!! Vstaň!Amy, prosím.."kňučel mi Martinus do ucha. Nechtělo se mi vůbec vstávat,chtěla jsem ještě ležet a spát a ne tady lítat po pokoji a balit si věci do kufru.

,,Chvilinku..."zamumlala jsem a zase zavřela oči.
,,Ne!!!!!!!!"zakřičel tak, že to museli slyšet i lidé ze sousedního pokoje. V ten moment,kdy se začalo ozývat klepání na stěny ,což byli nejspíš sousedé jsme se oba začali smát.
,,No tak.. vstávej!"
,,A kouzelné slovíčko?"
,,Abraka dabra vstaň!"zase jsme se smáli,achjo jak moc ho miluju.
,, Špatně."zasmála jsem se.
On nadzvedl obočí. A začal se ke mě přibližovat. Pak si položil své dlouhé prsty na moje břicho a začal mě lechtat.
Sotva jsem popadala dech,jediný co jsem chtěla bylo,aby toho nechal.
,,Já vstanu. Nech toho!"řekla jsem se vší námahou.
,,A kouzelné slovíčko?"asi se snažil hrát si na mě. Hajzlík jeden malej. To mi v tu chvíli bylo ale úplně ukradené,chtěla jsem aby přestal.
,, Prosím."smála jsem se. V tu chvíli toho nechal a já už neměla na spánek ani pomyšlení. Vyskočila jsem z postele a šla si balit.

Netrvalo to dlouho a už jsme měli všechno zabaleno a mohli jsme si zavolat taxík na letiště.

,,Marcusi!!!"běžela jsem k hnědookému blonďákovi,který na nás čekal na Norském letišti.
Skočila jsem mu do náručí..jak ten mi chyběl. Už ho nikdy na takovou dobu neopustím. Dva týdny bez něj a já jsem úplně v prčicích. Konečně ho zase vidím. Konečně slyším ten jeho božský hlas. Můžu ho zase obejmout a prohrábnout ty jeho blonďaté vlásky a kouknout se mu do jeho hnědých očí plné jisker.

,,Amy!"vydechl když jsem naše objetí trochu povolila.
,, Brácha!"Marcus se ode mě rychle odtrhl a běžel přivítat své dvojče. Roztomilé jak se tam oba objímali, přitom se o něm Martinus za celou tu dobu ani nezmínil. Jenom při té hádce. Asi tyhlety city umí dobře skrývat.

,,Jak vy ste mi chyběli."řekl když jsme nasedli do auta.
,,Ty nám taky."odpověděla jsem mu.
Martinus jenom kývl asi jakože souhlasí.

Konečně jsme přijeli domů a já zase viděla mého pejska. Milovala jsem ji. Také se mi po ní strašně stýskalo ale se steskem po Marcusovi se to nedalo srovnávat.
Amynka nadšeně kňučela a skákala. Byla tak dokonalá.

,,Pojďte jíst!"volal nás z kuchyně Marcus.