Ice Girl [ DOKONČENO ]

7) ,, Slečno... "

* O 2 měsíce později. *
* Pohled kapitána *

    ,, Kapitáne, měli bychom jít. " Natasha mě ze zadu chytila za pravé rameno.

Zhluboka jsem se nadechl a následně vydechl, poté se k ní otočil čelem a spatřil její černé šaty sahající až po kolena a boty na jehlách téže barvy. Zrzavé vlasy měla lehce navlněné a zastřihlé.

Já mám na sobě černé kožené boty, kalhoty a sako, pod kterým mám bílou košili s červenou kravatou.

Nat se na mě pousmála, rukama mi přejela přes ramena a nadechla se.

,, Vím, že ti chybí, ale to neznamená, že příjdeme pozdě. " vydechla a šla z mého pokoje, ven.

Já šel hned za ní.

Byli jsme poslední na koho se čekalo, a také jediní v garáži s auty, ostatní už byli venku před Stark Towerem. Nasedli jsme do auta a vyjeli směr, kostel.

Dorazili jsme na místo a všichni, včetně mě, se začali hrnout do lavic kostela, aby mohli usednout na svá místa. Po usednutí všichni nedočkavě vyčkávali na příchod s kázáním kněze, a poté na proslovy příbuzných a přátel.

,, Ticho prosím ! " rozkázal kněz v černém hábitu, který si stoupl za dřevěnou kazatelnu s knihou.

Všichni na jeho slova dali a utichli.

Já, jakobych ztratil sluch a zájem o okolní svět. Jediné co jsem vnímal byl tlukot mého rychle bijícího srdce a veliký rám nacházející se před černou rakví s fotkou, na které byla Ona.

Byla tak krásná, usmívala se a její nádherné modré kukadla zářila i s té fotografie.

* Pohled Petera *

,, Cindy jsem poznal v dětském domově, když jsem jim tam nesl néjaké staré hračky a oblečení. " začal jsem svůj proslov.
,, Seděla u stolu s jedním sluchátkem v uchu a kreslila si. Přišel jsem za ní, oslovil jí a ona se semnou hned začala bavit. Na ten den nikdy n-ne- promiňte. Já... Už nemůžu, př-přenechám slo-slovo panu Rogersi. " nezvládl jsem to a rozbrečel se, proto jsem to rychle ukončil a pozval kapitána, aby také něco řekl, měl ji rád, opravdu hodně rád.

* Pohled kapitána *

,, Steve. " žduchla do mě Nat a tím mě vrátila zpět do reality.

Nejdřív jsem nechápal, ale po spatření Petera stojícího za kazatelnou, mi to došlo.

Stoupl jsem si, protáhl se mezi lidmi do uličky a ignorujíc uslzené oči ostatních, které mě sledovali, vyšel k Peterovi. S každým krokem blíž se mi sevřela hruď.

Konečně jsem tam došel, objal brečícího Petera a ujal jeho místo před kazatelnou. Podíval jsem se před sebe a spatřil tak smutné uslzené tváře ostatních, dokonce i Stark brečel.

Sebral jsem všechnu odvahu, co mi ještě zbývala, nadechl se a začal svůj proslov.

,, Slečnu jsem znal sotva dvacetčtyři hodin, jako většina z nás tady, ale i za tak krátkou dobu mi hodně přirostla k srdci. Naše první setkání nebylo příliš příjemné, ale... " odmlčel jsem se.
,, Ale i přes to se dokázala usmát. Měla velice nádherný úsměv, který sice moc nepoužívala, ale když už se usmála, stálo to za to. " ucítil jsem slané horké slzy, jak mě pálý v očích.

Znova jsem se zhluboka nadech a pokračoval.
,, Nevím, co víc bych vám měl povědět, a tak to radši ukončím. "

Otočil jsem k rakvi, která byla otevřená a v ní ležela Ona. Stále tak nádherná, i když už se neusmívala a nedýchala.

Trochu jsem se k ní nahl, abych viděl o něco lépe.
,, Už teď mi moc chybíš, Cindy. " narovnal jsem se, jemně přejel lesklý povrch rakve a setřel si stékající slzy.

Je konec kázání a já mám tu čest nést rakvi. Nesu ji po levé straně společně s Peterem a Buckym, na druhé straně, pravé, ji nesl Tony, Bruce a Sam.

Na cestu nám začala hrát její oblíbená písnička, my s rakví jsme šli první a za námi ostatní.

Došli jsme až na hřbitov, kde má být pochována. Rakev jsme položili na určité místo a začal obřad. Při obřadu jsme po jednom chodili k rakvi a na ni házeli černou či červenou růži.

Teď jsem na řadě já, slzy mi zvolna stékají a míchají se s čerstvím deštěm, který právě začal padat z šedého nebe. V ruce držím červenou růži, kterou již házím na rakev.

Snad se tam nahoře máte dobře, slečno.