TFP - Spojení tří světů

Hádka 2

Dostala jsem se na letiště, když jsem v hlavě uslyšela Optimův hlas:
Kveno!!
Vyděsila jsem se, nasedla na letadlo do Čech a odletěla. Optima jsem už neslyšela.

Po přistání jsem se prošla po Praze a rychle se naučila Česky. Jedna holka si mě všimla a přišla ke mně. Zeptala se: "ty ses ztratila, nebo co, že tu bloudíš?"

Nevěděla jsem, co říct, tak jsem poznamenala: "neznám to tu, jsem v Praze poprvé." "Aha," řekla, "a víš, co hledat?" "Ne," odpověděla jsem, "neznám tu nikoho."

Ta dívka řekla: "tak teď znáš aspoň mne. Jsem Klára, a ty jsi?" "Kvena," odpověděla jsem. Klára se mne zeptala: "ty jsi angličanka?" "Jsi blízko," usmála jsem se a pokračovala: "jsem z Ameriky, přesněji Jasper v Nevadě."

"Proč jsi odjela," zeptala se. Odpověděla jsem jí: "to by bylo na dlouho." Kláře to zřejmě stačilo. Šly jsme se projít a s Klárou jsme si takhle povídaly, dokud nepřišla její kamarádka a spolu neodešly.

Bylo mi smutno, nebyl tu nikdo, s kým bych si mohla povídat. Najednou jsem si všimla patnáctileté holky s černými vlasy a růžovým melírem, šestnáctiletého kluka a dvanáctiletého kluka, který měl zřejmě brýle.

Došlo mi, že boti můžou zaměřit moje souřadnice, ač budu kdekoliv. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, ale takové štěstí jsem neměla. Jack se otočil a uviděl mě.

Otočila jsem se a rozběhla se pryč od nich. Jack, Miko a Raf běželi za mnou, ale schovala jsem se pod mostem, vždy jsem byla rychlejší.

Neviděli mě, ale narazila jsem na Kláru a její kamarádku (Michaela). Vzaly mě s sebou a šly jsme na nějakou párty. Dala jsem si vodu a colu.

Po pár minutách jsem chtěla odejít, jenže mě zadržel nějaký kluk. Chytl mě za ruku a za zadek. Dala jsem mu facku, a s ní přeletěl přes půlku místnosti, aniž by se dotkl země.

Radši jsem utekla a venku jsem do někoho vrazila. Oba jsme upadli a já se na něj obořila: "dávej bacha kam šlapeš!" Vstala jsem a ten dotyčný taky. Měla jsem opravdovou smůlu, byl to totiž Jack.

Chtěla jsem utéct, ale cestu mi zatarasila Miko. Někdy mi leze na nervy fakt, že mě najdou, ač jsem kdekoliv. Našli by mě, i kdybych byla na Antarktidě. Blbý. Dostalo mě to, ale musela jsem pryč, nechtěla jsem, aby mě odvezli domů.

Potřebovala jsem výmluvu a díky bohu, akorát vyšly Klára a Michaela. Všimly si mě a zavolaly: "Kveno nechceš jít s námi?" Jasně, že jsem chtěla, a tak jsem šla.

Cítila jsem na zádech pohledy Miko a Jacka. Zajímalo mě, kde je asi Raf. Zahly jsme za roh, a tam na zemi seděl malý kluk a brečel.

Šly jsme k němu, holky ho pohladily na hlavě a on zvedl hlavu. Zalapala jsem po dechu, protože to byl Raf. "Co se ti stalo," zeptala se Klára. Raf odpověděl: "ztratil jsem se kamarádům a nevím kde jsou. Neviděly jste šestnáctiletého kluka a patnáctiletou holku?"

Holky zakroutily hlavou, protože Jacka a Miko moc dobře neviděly, ale já měla tý hry už plné zuby, a tak jsem řekla, že mu je pomůžu najít, ať na mne nečekají.

Když odešly, otočila jsem se na Rafa a dala ruce v bok. Přišli i Jack s Miko a já se na ně dívala naštvaně. "Co chcete," zeptala jsem se ostře a Jack mi odpověděl: "chceme tě odvézt domů, Optimus šílí strachy a je naštvaný. Musíš se vrátit, Ratchet si už neví rady, jak ho uklidnit."

"A co mám dělat," řekla jsem už trochu klidněji, "když se vrátím, seřve mě a o to nemám zájem. Utekla jsem, abych si nechala vyčistit hlavu, nehodlám se vracet a dostat zaracha do odvolání. Sorry, o to fakt nestojím. Vyřiďte Optimovi, že se vrátím, ale teprve až si vyčistím hlavu."