LET IT SNOW /1D XMAS FF/

3|Pět dětí a Mikuláš[L.T.]

Pátý prosinec je den, kdy chodí Mikuláš, to všichni moc dobře víme. Děti jsou najednou hodné celých čtyřiadvacet hodin - ačkoli tahle jejich přetvářka další den pomine - a my, ti větší, si zase užíváme vyhrožování a strašení typu „jestli budeš zlobit, Mikuláš ti nic nepřinese!" a „mám na tebe zavolat čerty? V mobilu mám jejich číslo, nepřej si mě!". Venku se již kolem čtvrté hodiny rozezní řinčení řetězů a pekelný smích, který je doprovázen boucháním pyrotechniky a vytím psů, což celému dni dodává na dramatičnosti.

Největší průšvih pak ovšem je, když se vaše děti nebojí ani čertů. To můžete pak vyhrožovat od rána do večera bez jakéhokoli výsledku a ti malí paňáři se vám ještě vysmějí, že už na žádného Mikuláše dávno nevěří a že je to všechno jenom pohádka pro malý dětičky.

V našem třetím příběhu nahlédneme do domácnosti Louise, který má tento večer na starosti hned pět dětí. Tak se pohodlně usaďte, oloupejte si mandarinky - případně se dejte do uhlí (záleží, jestli jste zlobili, či nikoliv) a užijte si tento mikulášský příběh s bohatou nadílkou.

Byl večer, venku už se dávno setmělo a za okny se na zem snášely chomáčky sněhu. Louis se na padající vločky díval s úsměvem, přestože mu doma řádila hotová sněhová vánice. Snažil se udržet si pozitivní myšlenky a úsměv na tváři, protože dětem nechtěl zkazit Mikuláše, i když mu koutky úst čím dál častěji cukaly směrem dolů.

„Doris! Co to děláš?!" zaslechl z obýváku hlas jedné ze starších dvojčat, Phoebe, jak okřikuje svou mladší sestřičku. „Nech toho! Pusť to!" Phoebe se rozeřvala na celý dům, a tak bylo nutné, aby Louis zasáhnul. Co nejdříve.

„Co se to tu děje?" zamračil se a pohledem sjel zaneřáděný obývák. Všude se válely hračky, rozdupané kukuřičné křupky a mezi tím vším i děti. „Panebože..." zamumlal Louis skoro neslyšně a ještě jednou si celou spoušť prohlédnul.

Tady muselo řádit snad tornádo!

„Louisi! Bere mi moje šminky!" rozeřvala se hystericky Phoebe a ukázala na Doris, která v ručičce svírala rudou rtěnku. „Ale no tak, Doris, pusť to." Louis se ke své malé sestřičce sklonil a sebral jí z ruky to, co patřilo Phoebe. „Ale já si s tím chci hlát!" tentokrát se rozeřvala Doris, což bylo podstatně horší, než když řvala Phoebe. Dorisin pronikavý hlásek se nesl celým domem, nejspíše ho slyšeli až na konci ulice. Než se Louis stačil vzpamatovat a okřiknout Doris znovu, dala se do křiku další žena z rodiny.

„Erneste! Ale ne!" vykřikla Daisy zděšeně, čímž upoutala Louisovu pozornost. „Louisi, on se počůral..." Daisy Ernesta dovedla k Louisovi a doufala, že tuhle nepříjemnou událost okamžitě vyřeší. „A jéje... chlape, ty ses nám tu vymočil přímo do nohavice!" Louis sprásknul nad Ernestem ruce. Přesně jak by každý očekával, se Ernest začal smát svému vlastnímu neštěstí. Očividně mu bylo úplně jedno, že se počůral do vlastních tepláků.

„Daisy, prosím, mohla bys ho převléct a nějak se o něj postarat? Mám ještě spoustu práce v kuchyni, moc tě prosím." Louis se na svou sestru snažil být co nejpříjemnější, protože opravdu doufal, že mu s malým bráškou pomůže.

„Ty v tý kuchyni něco děláš? Nevšimla jsem si. Vždyť se jenom koukáš z okna!" Daisy se nechápavě zamračila na svého staršího bratra. „Já vařím, Daisy! Vařím, abyste měli co jíst, tak se, prosím tě, překonej a dej Ernestovi něco suchýho, fajn?" přišoupnul počůraného Ernesta k Daisy a už beze slova odkráčel zase zpátky do kuchyně nehledě na to, jak velké problémy měly jeho mladší sestry s ještě mladšími dvojčaty.

„Ale Louisi!" volala na něj Daisy, avšak marně, Louis byl rozhodnutý, že se z kuchyně už nevrátí. Potřeboval alespoň dovařit večeři, a potom teprve pomoct mladším sestrám s hlídáním dvojčat. Mohl být rád, že nejmladší z rodiny - jeho syn Freddie - si právě dopřával odpoledního šlofíka. Louis doufal, že večeři dodělá dříve, než se domem rozezní zvonek oznamující návštěvu Mikuláše, která letos měla být opravdu výživná.