Smrdí... smrdí... co to páchne smrtí?
Padá Ti hovno brácho...
Vytáhni na světlo to, co Tě drtí...
Zaslechni tohle hlasité echo!
Co to bylo? Cos to viděl? Cos to žbleptal?
Koukni božskou kápnout!
Cos to vnímal na té zastávce, když sis s Maggie volal?
Je to jak do hovna šlápnout...
Ale to se nezmění, to mi můžeš věřit,
naopak, čím pozdějc, tím hůř, vole,
nedám pokoj, budu křičet a prach vířit,
protože chci vědět, co je uvnitř někde dole.
Sypeš na to hroudy hlíny a to pěkně dlouho,
divné, že ještě dýcháš, svého strachu slouho...
Breč, křič, nadávej, vyčítej a vztekej se,
dostaň ze sebe, co chci slyšet, s Bohem klidně hádej se.
Je to venku, našel jsi to, zvládls to...
Pojmenuj to, zbav se toho, zahoď to
kromě pár litrů slz i šrapnel, co bolí,
pomalu emocionálně zabíjí, mlátí tě holí,
hlas, co jsi slyšel skrz hromady hlíny,
hluk dělals a předstírals, že není 'real'
že jsi v pořádku jsi Maggie řikal stále,
dobře, že tě neubily pohřbené stíny,
stalo by se tak, kdybys otálel dýl,
říkám, kámo, měls na mále...
Buď rád za Boží vedení, kluku
a že tě On ani ona nenechali v popeli.
Dík, Maggie, žes mi podala pomocnou ruku!
Kamarádko moje, Příteli❤️
