Can you hear me? ⏸️

~darius?~

Po rozhovoru s Alex mi toho došlo hodně, vlastně víc než jsem vůbec chtěl, ale i přesto jsem měl hlavu stále plnou otázek.

Moc dobře jsem věděl, že mi neříkala všechno. Neřekla mi, jak jsem se dostal do nemocnice, ani nic o mých rodičích a v příbězích, které mi vyprávěla, jaksi scházela jedna osoba, jako by z nich schválně někoho vynechávala.

Nechal jsem to tak. Ostatně jsem byl vůbec rád, že od chvíle, kdy jsem se probudil, se mi někdo konečně uráčil taky něco osvětlit, i když toho nebylo zrovna moc.

Zprvu ji překvapilo, když jsem jí oznámil, že jsem ztratil paměť, ale pak se hned naštvala, že jí to David neřekl a držel to jako nějaké tajemství jen pro sebe. Musel jsem se u toho smát, protože pořád překypovala energií a navíc mi přišlo, že do všeho, co dělala, dávala tak sto dvacet procent minimálně, a to ani nezmiňuju ten její ruský přízvuk, vypadala prostě komicky.

Ten incident s krví z nosu jsme hodili tak nějak za hlavu a já se snažil zapomenout i na ten okamžik, kdy jsem byl myslí kdesi mimo realitu. Řekl jsem si, že nejlepší stejně bude to teď nechat být a pak se na to zeptat až doktora, protože ten si s tím stejně bude vědět rady narozdíl ode mě. A kdo ví, třeba se nakonec ukáže, že jsem jen nějaký pomatený blázen, kterého omylem pustili na svobodu, upřímně bych se byl tomu ani zas tolik nedivil.

Tak jako tak jsem si to s Alex užíval, měl jsem s ní pocit, jako kdybych se setkal s nějakým starým dobrým přítelem, s kterým jsem se musel proti své vůli už před dlouhou dobou rozloučit, zkrátka mi s ní bylo líp, aniž bych si to hned uvědomil, jsem ji okamžitě přijal za svou kamarádku a spojence.

Dozvěděl jsem se taky, že bydlí společně s Davidem a nějakou Jae v střešním bytu v centru města, což mě při nejmenším příjemně překvapilo, protože to znamenalo, že jsem nemusel bydlet někde pod mostem nebo na skládce.

Hned potom jsem se jí samozřejmě zeptal, kdo je ta Jae, odpověděla dost vyhýbavě. Prý je to její přítelkyně a před tím vším bývala také mou kamarádkou.

Napadlo mě, co přesně asi myslela tím pojmem přítelkyně, bylo to totiž dost nejednoznačné. Znamenalo to, že jsou nejlepší kamarádky nebo snad něco víc? Braly jedna druhou jako svoji sestru nebo na sebe pohlížely s pocity, které se nacházejí na úplně opačné straně spektra než city rodiné?

Byl jsem z toho zmatený, možná ještě víc než z chování, které jsem předtím viděl u Davida, připadalo mi, jako kdyby tu všichni měli svá tajemství, tedy všichni kromě mě, připadal jsem si tak nějak odstrčený a nelíbilo se mi to, ale nevěděl jsem moc co s tím dělat a zeptat se na to přímo mi připadalo nezdvořilé.

Venku se brzo ochladilo a Alex navrhla, abychom šli tedy dovnitř, ihned jsem souhlasil, protože ta mikina od Davida byla slabší, než jsem si původně myslel.

Ukázalo se, že ten jejich byt byl nakonec mnohem blíž, než bych tipoval, asi jen dvě ulice od toho parku.

Bydleli až v nejvyšším sedmém patře, jeli jsme výtahem. Ten výtah byl fakt úžasný, moderní a přes celou zadní stěnu se táhlo vyleštěné zrcadlo, takže jsem měl poprvé šanci se pořádně prohlédnout, ne jako v tom upatlaném zrcadýlku, co měli v nemocnici.

Byl jsem vysoký, vyšší než jsem původně myslel, tak metr osmdesát pět. Měl jsem tmavě hnědé, kaštanové vlasy a na některých konečcích byla ještě patrná odbarvená blond. Šedomodré oči a velké rty. Díky bohu jsem nevypadal až zas tak špatně.

Výtah s cinknutím zastavil, čímž mě vyrušil z obdivování mé osoby. Alex mě z něj doslova vystrkala.

"Původně to byly dva byty, ale teď jsou spojené v jeden, proto jsme na poschodí sami," vysvětlovala mi stále s patrným ruským přízvukem, zatímco jsme procházeli chodbou k prvním dveřím. Pomalu je odemkla a vešli jsme dovnitř. V tu samou chvíli, co jsem za námi zavřel, se někde dál v bytě ozvalo dost hlasité zabouchnutí.

"To je asi Jae," omluvně se na mě Alex usmála a začla si vyzouvat boty, nacházeli jsme se v prostornější vstupní hale. "Jae nás donutila chodit vevnitř bez bot," vysvětlovala dál, z čehož jsem pochopil, že si mám boty taky sundat.

Jak jsme procházeli dál do bytu, Ruska ukazovala na různé místnosti a vysvětlovala mi, kde se co nacházelo, bylo to tu mnohem větší, než bych vůbec čekal.

"A tady je společný obývák," pronesla se slavnostním nádechem, jako by se jednalo o nějakou jejich nejdůležitější svatyni.

Ovšem to jediné, čeho jsem si všiml já, byla malá Asiatka stojící uprostřed té enormně velké místnosti s rozcuchanými vlasy a pomuchlaným oblečením.

Trochu vyděšeně na mě zírala a z jejích úst vyšlo jen jedno jediné slovo: "Dariusi~"