Davidův pokoj byl obrovský a tím myslím fakt obrovský, snad ještě větší než ten obývák.
Obrovský a barevný.
Světle zelené stěny, oranžové záclony, žlutý koberec, červená sedačka, fialové povlečení na posteli. Ze všech stran se na mě z plakátu usmívali lidé v zářivých barvách, a přestože všichni vypadali slavní a populární, nikoho jsem nepoznával.
Dokud jsem na jednom z nich neuviděl Jae. Usmívala se a spolu s ní na plakátu bylo dalších osm dívek.
Přešel jsem to a další plakáty si už neprohlížel. David, který se, jakmile jsme vstoupili do pokoje, rozvalil na svojí postel, mě celou dobu upřeně pozoroval. Víc mě ale děsilo, že nás zamknul, nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím jestli vzkaz, který jsem našel na druhé straně té fotografie byl pravdivý, nebo ne.
Jediné co měl na stole byl laptop a hromada knih. Prohlédl jsem si jen tu na vrchu. Z prvního pohledu jsem usoudil, že to muselo být něco jako jeho autobiografie - na obálce byla jeho fotka. Jméno ale nesouhlasilo.
Zprudka jsem se otočil a setkal se s Davidovým zvědavým pohledem. Po chvilce napjatého mlčení se usmál a poklepal rukou na sametové povlečení.
"Vím, že se chceš zeptat na Dariuse, Magnusi."
"Ne, pleteš se. Vím, kdo je Darius. Ten, na koho se chci zeptat, je Magnus." Neměl jsem nejmenší tušení, proč jsem to řekl, ale hned, jak jsem ta slova vypustil z úst, jsem toho litoval.
David strnul a chvíli zíral do prázdna, vypadalo to, jako by mu úplně došla slova. Pak se ale znovu podíval na mě a na tváři se mu objevil ten klasický úsměv. Měl jsem pocit, jako bych zase čelil tomu Davidovi, který mě před týdnem přišel navštívit do nemocnice; ten David, který se mnou ještě před pár hodinami vtipkoval v kavárně byl pryč, vypařil se, zmizel.
A v ten moment jsem to věděl, byl jsem si tím jistý, tak moc jistý, neměl jsem nejmenších pochyb; vzkaz na té fotce byl pravdivý.
David se prudkým pohybem vyšvihl do stoje, vypadal vyšší, než když jsem ho poprvé viděl.
S každým krokem, kterým se ke mně příblížil, jsem já ustoupil o jeden vzad. Netrvalo dlouho a zády jsem narazil na jeho stůl. David přišel až úplně ke mně, čekal jsem, kdy se konečně zastaví, ale on se nezastavoval. Z obou stran mi zaterasil únikovou cestu, tím, že se rukama opřel o stůl za mnou, byl tak blízko, že bych mu mohl spočítat každou jednu řasu, kdybych chtěl.
Naklonil se ke mně, atmosféra, která v tu chvíli v pokoji panovala mi připadala nevydržitelná. I když jsem mu neviděl do tváře, protože měl obličej přibližně vedle mého ucha, cítil jsem, jak se ušklíbl, když poznal, jak nepříjemné mi to celé bylo.
"Klídek, Magnusi," zasmál se a o kousek ustoupil.
"Nejsem Magnus," trval jsem si na svém, načež se David zase jenom zasmál.
Natáhl se po mé pravé dlani, a i když jsem chtěl ucuknout, i když jsem nechtěl, aby se mě dotkl, nepohl jsem se ani o centimetr, nemohl jsem.
O chvíli později David pokoj opustil a zanechal mě samotného, jen s koukem zmuchlaného papíru v ruce. Stál jsem tam, aniž bych se jakkoliv pohl, nebo dával najevo známky života a přemýšlel, co je pravda; jestli to, co jsem si přečetl na zadní straně toho snímku, nebo to, co se psalo na papíru, který mi teď David dal.
Věděl jsem jen jedno; abych zjistil, který z nich je pravdivý, musel jsem nejdřív udělat to, co se psalo na tom druhém.
Vyšel jsem z Davidovy ložnice a potom i z celého bytu. Nikdo se mě nesnažil zastavit, věděl jsem, že jsem hrál Davidovi přímo do karet, a přesto jsem pokračoval. Ať už jsem na té adrese měl najít cokoliv, za zkoušku to stálo.
ČTEŠ
Can you hear me? ⏸️
Nouvelles„Pomalu si začínám myslet, že jsem se fakt zbláznil." „Myslím, že to je klidně možný, přeci jen jsi byl pár let v kómatu." „Nepomáháš." „Fajn, tak proč?" „Protože v hlavě slyším hlasy někoho, kdo umřel před dvěma roky."
