Can you hear me? ⏸️

~are you okay?~

S obtížemi jsem se postavil a marně se přitom ze sebe snažil dostat všechen ten bordel, co se na mě přilepil.

Bolela mě hlava a chvíli jsem viděl dvojmo, ta holka musela být asi úplně šílená, když na mě jen tak bez důvodně skočila přímo uprostřed ulice.

Buď to anebo se jednalo o nějaký super nový módní trend, který mi utekl, když jsem byl mimo. Důležitější ovšem bylo jak to, že věděla moje jméno. Znala mě snad?

Byla štíhlá, tak o rok dva mladší než já a oblečená jako nějaký kluk z pouličního gangu, upřímně bych se byl nedivil, kdyby na mě během chvíle měla vytáhnout pistoli a okrást mě, unést do svého drogového doupěte, nebo prostě tak něco.

Netvrdím, že nebyla hezká, to vůbec ne, jen působila dojmem, že od ní můžete čekat naprosto cokoliv, takže dojmem člověka, s kterým jsem rozhodně nechtěl mít nic společného. Plus čím víc jsem jí pozoroval, tím větší jsem měl pocit, že to snad ani není holka. Slušnost je ale slušnost.

"Jste v pořádku?" zeptal jsem se jí ze zdvořilosti a nabídl jí pomocnou ruku, protože se ještě stále válela po zemi. Přijala ji a s novou dávkou energie vyskočila na nohy. Ihned se na mě zase vrhla a sevřela mě v pevném obětí.

"Privet Magnus!" zakřičela mi přímo do ucha. "Moc si mi chýbal, ale David mi nedovolil ťa navštívit," pokračovala dle mě až příliš nahlas a z její mluvy na mě přímo křičel ruský přízvuk.

"Vy jste z Ruska?" zeptal jsem se dost zmateně, protože mě nic jiného v tu chvíli nenapadalo a stále jsem neměl nejmenší tušení, kdo je.

"O čem to mluvíš, Magnus? To jsem já, Alex!" rozesmála se a povolila stisk, takže jsem se od ní mohl konečně odtáhnout. Mou pozornost náhle zaujalo něco docela jiného.

Na druhém konci parku, ve kterém jsme byli, jsem zahlédl něčí siluetu, jen mihotavý obrys. Škubl jsem s sebou a pokusil se na něj zaostřit, ale nic se nedělo, silueta zůstávala stejně nejasná.

Otočil jsem se k ní čelem a nechal Alex za sebou. Stále ještě o něčem mluvila, ale její hlas mi připadal čím dál slabší a slabší. Během chvíle jsem na ni úplně zapomněl a nejistými kroky jsem zamířil na druhou stranu parku.

Silueta se konečně začala trochu zaostřovat, společně s tím ale z celého světa začaly mizet barvy. Čím víc jsem se k ní přibližoval, tím víc bylo všechno černobílé, až už žádná barva nezbyla a já stanul jen pár metrů od té postavy.

Na první pohled jsem poznal, že to byl kluk, měl tmavě hnědé vlasy v sexy rozcuchu, šedé triko s krátkými rukávy a světle modré džíny. Zato v obličeji jsem nedokázal rozeznat ani jeden jediný rys, jako by mu ho někdo vymazal. Na ruce měl náramek z černé bavlny.

Náhle na scénu přišla další postava a oblečení, které měla na sobě, mi až moc připomínalo něco, co nosí tak maximálně portorikánský mořeplavec, když jde do posilovny. I u ní jsem nedokázal rozpoznat nic z výrazu tváře. Upřímně jsem si kvůli tomu oblečení nebyl jistý ani pohlavím.

Ten kluk se za tím někým obrátil a ten někdo mu něco energicky vrazil do ruky, vypadalo to jako plechovka s nějakým pitím.

Chtěl jsem se dozvědět víc, třeba kdo ti lidé jsou, i když mě tlačila myšlenka, že jsem si asi musel něco šlehnout, ale najednou se obě postavy rozplynuly a hlavou mi zavibroval něčí hlas.

"Slyšíš mě?"

Nevěděl jsem proč, ale ten hlas mi přišel povědomý, jako bych ho kdysi slýchával často, ale stejně jako obvykle jsem si nic konkrétního nevybavil.

Pak mě zničehonic do hrudi udeřily něčí neviditelné ruce a vytrhly mě tak z toho černobílého světa. Když jsem znovu zaostřil, okolí mělo zpátky své normální barvy. Přede mnou stála Alex, vyděšeně na mě zírala a stále s ruským přízvukem na mě dost nervózně mluvila: "Magnus, si v pohodě? Srazu jsi úplně zbledl a začla ti téct krev z nosu."