"Vkusno!" vykřikl jsem a nedokázal se zastavit. David se vedle mě na oplátku zase nemohl přestat smát.
"Netušil jsem, že ochutnat zmrzlinu pro tebe bude až takový terno," zašklebil se a tentokrát jsem se i já musel usmát. Čím víc času jsem s ním strávil, tím příjemněji mi s ním bylo. Možná že to společný bydlení nakonec nebude až taková hrůza.
Zatímco jsem dojídal už třetí pohár vanilko-jahodové zmrzliny s karamelovou polevou a cukrovým zdobením, David pomalu upíjel ze své černé kávy a pozorně mě sledoval.
Nevím proč, ale náhle mě přepadla strašná zvědavost a dřív než jsem se stihl zastavit, ze mě vylétla otázka: "Ty Davide, znali jsme se předtím, než-"
Díkybohu mě uprostřed věty zastavilo něčí vyzvánění. Podíval jsem se před sebe na stolek, kde ležel Davidův telefon. Display se rozsvítil a objevil se na něm obrázek blonďatého usmívajícího se kluka přibližně stejně starého jako já.
David po telefonu rychle sáhl a dal mi znamení, abych chvíli počkal. Pak i s mobilem v ruce rychlými kroky vyšel ven před kavárnu.
Chvíli jsme ho pozoroval, jak telefonuje. Otevíral a zavíral pusu, jak mluvil, ale kvůli silnému sklu výlohy jsem nezaslechl ani slovo.
Přestalo mě to bavit a vrátil jsem se ke svému poháru, i když jsem musel přiznat, že mě docela zajímalo, kdo by mu asi tak mohl volat. Netrvalo dlouho a vrátil se zpátky dovnitř.
"Promiň Magnusi, ale úplně jsem zapomněl, že mám ještě nějakou schůzku," omluvně se na mě usmál.
"Snad ne rande," zavtipkoval jsem. Nervózně se zasmál, jako bych se snad trefil do černýho.
"Tady máš mojí adresu, klíče a padesát dolarů. Zvládneš to ke mně sám, že jo?" zeptal se a všechno to přede mě položil.
Pořád jsem byl zmatený z toho, že se můj malý vtip ani nepokusil vyvrátit a tak jsem jen zpomaleně přikývl. Hned na to vyběhl z kavárny a já tam jen zůstal sedět s pusou dokořán a asi miliardou otázek vztahujících se k tomu, co se právě odehrávalo.
Brzy přišla číšnice a zeptala se mě, jestli si dám ještě něco. Záporně jsem zakroutil hlavou a ona mi tedy přinesla účet. Bylo to asi šest dolarů. Zaplatil jsem penězi, co mi tu David nechal a nejistě se vydal pryč z kavárny. Venku jsem se zastavil a vytáhl z kapsy lísteček s adresou. Přečetl jsem si ji a uvědomil si, že nemám ani nejmenší ponětí, kde to je.
Povzdechl jsem si a začal přemýšlet nad tím nejrozumnějším, co jsem v takové situaci mohl udělat.
Nic mě nenapadalo.
A tak jsem nakonec asi půl hodinu strávil chozením po okolí, ukazováním náhodným kolemjdoucím lístek s tou adresou a vyptáváním se jich, jestli náhodou neví, kde to je.
Pak se ale za mnou zničehonic ozvalo holčičí zaječení, dlouhé "Magnusi!" a než jsem se stihl otočit, někdo na mě zezadu skočil a strhl mě sebou k zemi.
ČTEŠ
Can you hear me? ⏸️
Conto„Pomalu si začínám myslet, že jsem se fakt zbláznil." „Myslím, že to je klidně možný, přeci jen jsi byl pár let v kómatu." „Nepomáháš." „Fajn, tak proč?" „Protože v hlavě slyším hlasy někoho, kdo umřel před dvěma roky."
