Yuri... Proč mi to děláš..?

Naděje

Tak tady máte další část...😊 Zas a znovu... - Tentokrát se opravdu hrozně moc omlouvám za dobu čekání a kvalita asi taky nebude nic moc no....😓 Doufám, že se bude líbit. Užijte si čtení a zatím zduřky!😄

PS: jsem teď nějaká ujetá na neustálém dělání teček (bla bla bla.....), tak doufám, že vás to nějak nepohoršuje....😯

——————————————————

Z pohledu Yuriho:

Koukal jsem z okýnka v letadle. Tak velký svět a tak malí lidé.... Hlavou mi běželo spoustu myšlenek. Vlastně ani ne tak velký svět.... Když japonec chodí s rusem..... Snažil jsem se myslet na cokoliv jiného, ale myšlenky mi stejně vždycky směřovali k němu. K stříbrovlasému rusovi. Tak moc jsem si chtěl vzpomenout.... Ale prostě to nešlo... Nechtělo se mi odcházet, ale nemohu ho obtěžovat... On se mnou asi nechce být. Co vlastně bude dál? Co teď? Grand Prix jsem vyhrál. Mám soutěžit dál? Kdo by byl můj trenér? Celestino? Měl jsem milion otázek, ale na žádnou z nich odpověď..

,,Ahoj mami, ahoj tati!!" zahulákal jsem přes celý barák. Mamka okamžitě přiběhla z kuchyně. ,,Yuri.... Co tady děláš...?" ,,No... Já jsem přijel domů... Ne..nejsem tu vítaný?" zeptal jsem se zmateně. Proč se divý...? ,,Jistě, že jsi vítán. Jenom jsme tě nečekali Yuri..." řekla a odběhla do kuchyně. ,,Dáš si čaj, Yurášku?!" zavolala na mě. ,,Jo, moc rád..!" odpověděl jsem a svlékl jsem si bundu. Sedl jsem si na pohovku a mamka mi přinesla čaj. Přišel k nám táta a potom i sestra. ,,No... A ty...teda teď budeš bydlet tady Yuri..?" zeptala se mě mamka nejistě. Proč se všemu tak divý, vždyť jsem tady dom-.. Aha... Oni si mysleli, že jsem s Viktorem, a že jsem si vzpomněl.. ,,No... Takže ty...sis..-" ,,Nevzpomněl..." dořekl jsem místo mamky. ,,Prostě si nevzpomínám... Nejde to... S Viktorem jsme byli na hodně místech, prohlíželi jsme si naše fotky a koukali se na záznamy ze soutěží, ale mně to prostě nic neříkalo... Na těch místech, kde jsme byli jsem nikdy předtím nebyl.... Teda byl, ale nevím o tom... Prostě si na to nevzpomínám...! Na něj.. Si nevzpomínám..." vychrlil jsem na ně a odběhl jsem do svého pokoje. Už toho mám akorát dost. Furt mě ještě bolela hlava od toho pádu a snaha si vzpomenout tomu moc nepomáhala. Spíš mě bolela ještě víc. Lehl jsem si do postele a z toho nátlaku jsem usnul.

Druhý den jsem se vzbudil docela pozdě. Podle hluku, který se ozýval ze zdola, náš hotel už pracoval na plné obrátky. Rozespale jsem nahmatal mé brýle, abych vůbec něco viděl. Rozhlédl jsem se po pokoji a pohled jsem zastavil u stolu. Někdo tam seděl. Co tu dělá..? A kdo to vlastně je.....? Phichit? No jasně Phichit! ,,Phichite, co ty tady..?" ,,Ahoj Yuri! Tak, jak ses vyspal..? Rozhodl jsem se tě navštívit!" řekl snad nejvíc nahlas, jak to šlo. ,,Docela dobrý..." řekl jsem stále dost rozespale. ,,Jéé!!! Ty jsi kawaii, když se probouzíš! To musím vyfotit! Pojď dáme selfie.." zakvílel a už si připravoval mobil. Já se přikryl peřinou, ale bylo mi to prd platný.

,,Tak dobrý... Fotky máš..., takže ten mobil můžeš odložit..." řekl jsem opatrně a natahoval ruku pro jeho mobil. Bylo to, jako kdybych naháněl nějaké zvíře. Měl jsem ale smůlu, protože zavrčel a mobil si dal do kapsy. Tak aspoň, že ho má v kapse a bude mě vnímat. ,,No a tys mě přijel navštívit..jen tak?" řekl jsem trochu zmateně. ,,Yuri! Jsi můj nejlepší kamarád a před dvěma týdny jsi byl v komatu! Byl jsem za tebou v nemocnici, ale ty jsi byl zrovna v tom komatu, takže... Nechával jsem ti tam bonboniéru!" řekl. ,,No... Žádnou bonboniéru jsem tam neviděl..." odpověděl jsem. ,,Aha... No myslím..., že po mně se za tebou byl podívat Chris.... Aha.. Tak sorry... On ti jí asi sežral.." řekl a začal se tiše smát. ,,Takže Chris se za mnou byl podívat v nemocnici a snědl mi čokoladu... Jak milé.." poznamenal jsem a oba jsme vyprskli smíchy. ,,Jo no...já.... Slyšel jsem... No, že.....tys..-" ,,Jo!! Přesně tak! Zapomněl jsem..." řekl jsem trochu vytočeně... Co to všechny tak zajmá.? ,,Takže ty si teda... Vůbec...-" ,,Vůbec..!" přerušil jsem ho chladně. Kde se to ve mně bere..? Vždyť já byl vždycky ten hodný Yuri... Teď jsem na všechny protivný... Přitom za to můžu já.... Já jsem spadnul a já si nemůžu vzpomenout.... Jsem hrozný sobec... ,,Promiň.. Já jen.. už mi z toho třeští hlava... Snažím se si to vybavit, ale prostě to nejde... Nemůžu si vzpomenout na nic, co jsem s ním kdy prožil..." řekl jsem smutně a pohled jsem upřel na mou ruku. Ten prsten je nádherný. A přitom tak jednoduchý. Phichit si asi všiml, že si prsten prohlížím. ,,A na ten prsten si vzpomínáš...?" zeptal se opatrně. ,,Nevzpomínám..., ale Viktor mi říkal, že jsem nám je koupil při Grand Prixu v Barceloně, a že jsem mu dal ten jeho, jako dík za to, že byl můj kouč a taky, jako zpečetění našeho přátelství..." řekl jsem. ,,To je všechno..., co ti říkal?" zeptal se tázavě. ,,Jo... Víc nevím..." chvilku to vypadalo, že chce ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. ,,Jo.. No... Když jsi spal, našel jsem tohle." a vytáhnul nějakou knížku. ,,Co to je..?" ,,To je tvoje a Viktorovo album." ,,Takže my máme dvě..?" ,,Jo jo. Jedno u Viktora... Viděl jsi ho..?" ,,Jo viděl no.." odpověděl jsem... Všude jsme se tam objímali..