Jako vždy si cestou do školy hladím černého kocoura. Ale tentokrát mám takový zvláštní pocit. Jako by mě sledoval svýma uhrančivýma očima. Najednou se přiblíží a......
Už se mi ten zvláštní sen nedozdál, jelikož mě vzbudily paprsky slunce. Chvílí mi trvalo, než jsem se zorijentovala.....a pak mi to začne pomalu docházet. Škola, budík, slunce...já jsem zaspala, JÁ ZASPALA!!! Do hajzlu honem. ,,Mami, kolik je hodin?" v rychlosti křičím na mamku, jelikož v pokoji nemám hodiny, telefon mám samozřejmě zase vybitý a v tom stresu mě nenapadne se podívat na budík. Chvíli čekám na odpověď, ale ze spodu se nic neozývá. Až po chvíli se z kuchyně ozve: ,,Prosim tě co zas křičíš, dyť je teprve šest" Na okamžik ztuhnu. ŠEST!? Jak to, že teprve šest, dyť je přece zima, tudíž nesvítá brzy a mě za prvé vzbudili paprsky a za druhé i kdyby, tak mi nezvonil budík. A pak mi to dojde. Paprsky byli z lampičky a budík mám až na čtvrt na sedm, protože jsem včera byla unavená tak jsem si ho dala na později, protože i tak to vcelku stíhám. Do háje, takovéhle probuzení nemám ráda. ,,Promiň, já myslela že jsem zaspala." omluvila jsem se mamce, jelikož má lehký spánek a já jí probudila. A než jsem to dořekla, už jsem zase ležela ve vyhřáté postýlce.
Hladím si černého kocoura, když v tom.......
,,když v tom mě vzbudí budík!!" naštvu se a prudce s tou protivnou krabičkou mrsknu o zem. V tu chvíli se uklidním, na chvíli zavřu oči a.... ,,nesmíš usnout!" propleskám se, protože jinak bych zaspala školu. Vezmu si na sebe černé kalhoty a černo-bíle pruhované tričko. Popadnu batoh, který si odložím před kuchyní a jdu se vypořádat s ranní hygienou. Když jsem hotová, zase si vezmu batoh a jdu do kuchyně. ,,Dobré ráno Suzi." ,,Dobré mami."pozdravila jsem se s mámou jako každý den. ,,Usnula si ještě po tom netypickém ranním vyšilování." vyzvídala mamka trochu šťouravě. ,,Jo, ještě jsem na chvíli usla. " odpověděla jsem a začala jíst tousty, které maminka připravila. Na mámě bylo vidět, že si chce ještě trochu rýpnout. ,,To už je hodin, musím už jít, tak ahoj."zastavila jsem mamku dříve než to stihla. ,,Ahoj Suzi."
Jako vždy jdu kolem sídliště koček, tak tomu říkám, jelikož je to tu samá kočka. Přemýšlím, jestli jsem něco nenechala doma, když v tom se zarazím. V koutku oka jsem zahlédla něco známého, ale to je jedno, teď musím do školy. Po cestě už se nikde nezastavuji spíš nopak běžím, aby mi školu nezavřeli před nosem. Zastavila jsem se až v šatně a dost mě překvapilo, že všechny holky z naší třídy, včetně Helen, seděly v šatně a zvláštně se uculovali. ,,Ahoj holky co se děje, není přece ani Valentýn a ani nic jiného, neni důvod si ze mě utahovat." pousmála jsem se. Holky si ze mě často dělali trochu srandu, ale přátelskou srandu. ,,Nech se překvapit a už konečně otevři svojí skříňku." Trochu se nad tím pozastavím, ale nechám to být. Stejně se za chvíli nejspíš zjistí, co to má všechno znamenat. Vezmu klíčky a pomalu otevírám skříňku. Ve skříňce leží růžová obálka. ,,Od koho to je a přece není Valentýn tak......." ,,Tak už ji otevři" přerušila mě Helen a já vzala obálku a otevřela ji. Bylo tam napsáno:
Nejsem žádný básník, ale i tak ti můžu vyznat lásku.
Mám tě moc rád Suz a nechtěl jsem s tím čekat až na Valentýna. Mám tě rád už od první třídy, ale nikdy jsem nesebral odvahu ti to říct, až teď. Miluji tě Suzane Anderslová.
,,Tak co tam je napsané. No tak co tam je." ptali se holky jedna přes druhou ,,Tak si to přečtěte sami a vůbec kdo to sem přines?" dívala jsem se tázavě do davu holek zuřivě hltající řádky z dopisu. ,,Hej holky, kdo to sem přines?"
