Vedle sebe [Harry Potter]

Vedle sebe

Pozn. autorky: Jedná se o pokračování fanfikce „Napříč". 

***

Nádech. Výdech. Jen sen. To by si Scorpius řekl, kdyby si všechno uvědomoval, ale ne. Spal a ničila ho noční můra, která se jako jed šířila jeho myslí a způsobovala otravu. V posteli se zmítal a studený pot mu krůpějemi stékal po těle. Jenže to necítil, protože... noční můra.

Utíkali s Albusem bludištěm třetího úkolu Poháru tří kouzelnických škol. Delphi jim byla v patách. Pak se všechno odehrávalo tak, jako tenkrát – Scorpius upadl; Delphi před nimi s vlajícími vlasy; Imperio, vyřčené jejími ústy. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Scorpius mohl ovládat své tělo a mohl se kontrolovat, jenže když mu Delphi přikázala, aby svojí lásku zabil, udělal to.

„Albusi!" vykřikl ze spánku a probudil se s tím, že prudce vyskočil do sedu. Hlasitě oddychoval, pot mu stékal po tváři a zádech, srdce mu zběsile tlouklo do hrudního koše.

„Scorpiusi, jsem u tebe, jsem u tebe," mumlal Albus konejšivě, zatímco si sedal na postel svého přítele a objal ho. „Šššš, klid, klid, byl to jen sen. Jen sen, dobře?"

Scorpius šokovaně zíral někam na svojí postel, než se konečně uvolnil a zanořil svůj obličej do prohlubně Albusova krku. Jeho ruce se obtočili kolem těla černovlasého mladíka a Scorpius vydechl úlevou. Jsi tady, jsi živý.

„Jen sen," zopakoval po něm Scorpius a Albus začal svého kamaráda hladit.

Tohle vůbec nebylo dobré. Kdyby nebyl dostatečně rychlý a neprobudil Scorpiuse, pravděpodobně by znovu uskutečnil mezičasový skok a ocitl by se tam... kde by se ocitnout nechtěl ani za všechny galeony kouzelnického světa.

Albus věděl o čem se Scorpiusovi zdá a kdyby mu to přítel nepověděl, asi by ani netušil, co se odehrává v mysli jeho kamaráda. Vlastně to z něj dostal dlouhodobým pokládáním otázek, co se s ním vlastně děje, dokud se kvůli tomu téměř nepohádali. Scorpius byl prostě Scorpius i se svojí uzavřeností a skrýváním emocí i před svojí láskou.

Scorpius si v hloubi duše stále vyčítal, že nebyl schopný Imperiu vzdorovat a Albus mu to za žádných okolností neměl za zlé, protože málo kdo to dokáže. Vlastně z lidí, které znal, tak... nikdo? Jako, četli se Scorpiusem, že je možné nějakým způsobem Nepromíjitelné kletbě vzdorovat, ale jak – to nikde nevyčetli.

„Zabil jsem tě, Albusi. Už zase."

Albus se kousl do tváře a pevněji objal kamaráda. „Byl to jen sen. Jsem teď tady s tebou, Scorpiusi. Jsem v pořádku a hlavně jsem živý. Byl to jen špatný sen."

Scorpius lehce přikývl a Albus ho políbil na spánek.

„Nechceš si vzít Bezesný spánek?" Scorpius tentokrát zavrtěl hlavou a Albusovi bylo jasné proč.

„Bral jsem si ho celý týden. Nechci na něm být závislý."

Místnost se na chvíli ponořila do ticha. Ostatní kluci tiše oddychovali v poklidném spánku. Nic neslyšeli, protože okolo sebe Scorpius vykouzlil tišící kouzlo, když si lehal spát. Jen Albus vždycky jakýmsi způsobem tušil, že Scorpiuse něco trápí. Nebo to bylo tím, že moc nespal a hlídal svého přítele.

„Albusi, potřebuješ se vyspat. Nemůžeš mě pokaždé hlídat."

„Tak budu spát s tebou a nechci slyšet žádné námitky."

Blonďák jen těžce povzdechl. Věděl, že je nesmyslné se s Albusem o něčem takovém dohadovat a tak mu vedle sebe uvolnil místo a oba si lehli. Obličeje měli naproti sobě a Albus sledoval Scorpiusův skleslý a unavený výraz.