Louis Vuitton// k.th. x p.jm.

Louis Vuitton - 5

Když si Namjoon s Jinem vyměnili pár polibků na usmířenou, které jsem kvůli svému neštěstí musel sledovat, vydali jsme se na cestu k mému bytu.

Byl jsem rád, že ten malý problém vyřešili a přestali se tu hádat. Aspoň jsem nemusel poslouchat, jak na sebe mí dva nejlepší kamarádi hází špínu.

,,Budeš s něčím potřebovat pomoct?'' Usmál se na mě Jin, když zastavili na parkovišti kousek od paneláku, kde jsem bydlel.

,,No, asi ne, ale díky," vděčně jsem se na něj usmál a vystoupil z auta. ,,Až budu na letišti, ještě vám zavolám."

Oba přikývli a Namjoon se sladce usmál. ,,Hodně štěstí, Tae. Ne že někde na přehlídkovém molu zakopneš a upadneš."

,,To říká ten pravý," uchechtl se Jin, ,,nevím, kdo si včera malém rozbil hlavu o roh skříně jen proto, že neumí chodit."

Joonie nafoukl tváře a odvrátil od něj pohled. ,,Teď se tomu směje," řekl, ,,ale předtím se mě neustále ptal, jestli jsem v pořádku, a opečovával mě jako nemocného."

,,Měl jsem o tebe strach," vydechl SeokJin a Namjoona opatrně objal, ,,nejradši bych tě zabalil do bublinkové fólie a nalepil na tebe nálepku s nápisem 'křehké'."

Tiše jsem se zasmál a zamával jim.

,,Tak zatím, za pár dní bych měl být zpátky. Teda doufám, zapomněl mi říct, kdy se mám vrátit," uchechtl jsem se a s úsměvem na tváři jsem se rozběhl k paneláku.

Najednou jsem z toho byl strašně nadšený, všechny pochybnosti mne opustili a já jen nadšeně házel do kufru věci, které budu potřebovat.

Paříž. Město lásky. Abych se přiznal, nikdy mě moc nelákalo, ale teď, když jsem ho měl navštívit, se můj pohled na něj úplně změnil. Nemohl jsem se dočkat, až se podívám na Eiffelovu věž, Louvre a další zajímavá místa, kterými tohle město oplývá. Těšil jsem se na rána, kdy budu moct sedět na balkoně a s krásným výhledem na vycházející slunce si vychutnávat francouzské toasty či jiné lahůdky. A to vše jen já sám. Nikým nerušený v naprosto cizím prostředí. Co může být lepší?

Kolem půlnoci jsem měl všechno nachystané a netrpělivě čekal na pana Ghesquière, který tu měl být každou chvílí. Cesta na letiště chvíli zabere a vždy je lepší tam být dřív, než aby nám to letadlo mělo odletět.

Byl jsem celkem nervózní a nemůžu přesně říct, jestli to bylo z toho, že jsem měl poprvé v životě letět, nebo z toho, co mě v pátek čeká.

Ve zbytku času jsem tu ještě trochu pouklízel, abych se nevrátil do nepořádku a poté se usadil na gauč, na kterém jsme s Jiminiem pár měsíců zpátky společně jedli pizzu. Byly to ty nejšťastnější, ale i zároveň nejsmutnější vzpomínky, co jsem měl. Ale ne každý má štěstí. Já patřím na seznam permanentních smolařů. Bylo ale dost možné, že se to dnešním dnem změní. Doufal jsem v to. Už jsem si toho vytrpěl dost, zasloužím si být aspoň chviličku šťastný, ne?

Netrvalo dlouho a na popraskaném displayi mého se zobrazila zpráva od pana Ghesquière.

-----

Nicolas Ghesquière:

Doufám, že jste připravený, do deseti minut jsme u vašeho bytu. Mohl bych poprosit o podlaží a číslo bytu, ve kterém bydlíte? Asistent vám pomůže odnést věci.

Me:

Samozřejmě, můj byt se nachází v šestém patře, dveře číslo 47.