Pennywise and his secret story [Pozastaveno]

Kapitola 7.

'Kris'
A ucítila jsem něčí ruku na mých ústech. Ano věděla moc dobře kdo to je, už jsem se s ním setkala jak mi bylo asi 11 let. Neměla jsem vůbec strach. Za to mí přátelé ano. Protočila jsem očima a řekla "Pennywise?". "Shledáváme se zase milá Kris" odpověděl mi a pustil mě. Ostatní nevěděli co se děje, prostě nemohla jsem jim nic říct.

'Flashback'
"Mami jdu ven" zařvala jsem na mámu z předsíně a vyrazila ven. Bylo krásně a já si řekla že na Neibolt Street do domu číslo 29. Porozhlídla jsem se kolem sebe, jestli tu není náhodou moje parta a vešla dovnitř. Bylo to tu hodně schátralé a zaprášené, všude pavučiny. No asi jsem divná ale nevadilo mi to. Uslyšela jsem jak se zabouchly dveře a otočila se "Asi vítr" řekla jsem a šla dál. Najednou vrzla podlaha z hora "Halo? Je tady někdo?" zeptala jsem se. 'Kris ty jsi tak blbá, co když je tu vrah a ty se zeptáš ještě jestli tu někdo je'. Ozval se pisklavý smích. A já šla tím směrem odkud šel. Vyšla jsem schody a uviděla hodně dveří. Zasmálo se to znovu a vycházelo to ze dveří vedle mě. Vešla jsem opatrně dovnitř a tam někdo stál ve stínu. Usmála jsem se a řekla mu "Neboj se mě, já nekoušu vylez" osoba se zarazila a pořád nevycházela. "No tak pojď" zahihňala jsem se. Najednou To vyšlo ze stínu a prohlíželo si mě to. Byl to klaun, já osobně měla ráda klauny tak jsem se k němu chtěla přiblížit, ale on něco řekl "Ty se mě nebojíš?". "Proč bych se měla bát roztomilého klauna?" zeptala jsem se a usmála. Klaun se zase zarazil. Usmál se na mě také ale docela ďábelsky. Mi to ovšem nevadilo, hned od začátku jsem si ho oblíbila. Přišla jsem k němu blíže a stoupla si před něho. Měřil asi tak dva metry tak jsem musela sklonit hlavu vzhůru. On se na mě podíval a chytil mě za krk, pomalu mě vytáhl až k němu abych byla stejně vysoká jako on a zamračil se. Já ho chytla za ruku a stekla mi slza "Prosím polož mě, to bolí..." poprosila jsem ho a on se mi zhluboka podíval do očí. Po chvíli zaváhal a povzdychl. Najednou mě pustil a já byla na zemi. On se na mě znovu otočil a já se usmívala. Zase ho to zaskočilo. "Proč jsi na mě tak milá? Proč se mě nebojíš?" zeptal se mě se zamračeným obličejem. "Já se mu podívala do jeho krásně modrých očí a řekla mu "Mám ráda klauny a ty jsi jiný než ostatní, hned jsem si tě oblíbila a je s tebou sranda". On se trošku začervenal a řekl mi "Jsi jiná než ostatní Kris" 'odkud zná mé jméno?' podívala jsem se na něj nechápavě a on se usmál "Kdykoliv přijď a mé jméno je Pennywise" oznámil mi. Já byla štěstím bez sebe a objala jsem ho, doprovodil mě dolu a rozloučili jsme se. Takhle to trvalo asi rok. Jednoho dne jsem si řekla že za ním znovu půjdu, tak jsem udělala to co vždy. Pozdravila mámu, vyšla se sluchátky ven, porozhlídla se jestli nikdo okolo není a vešla. Chtěla jsem ho pozdravit ale zarazilo mě nepříjemné vrčení a mlaskání. Vyšla jsem opatrně schody a šla do místnosti z které vycházely zvuky. Potichu jsem otevřela a zděšeně jsem udělala dva kroky ke dveřím že jsem do nich narazila. Byl tam někdo kdo požíral mého spolužáka Bredyho. Když ta věc uslyšela tu ránu zarazila se a otočila se ke mě. Sjela jsem po dveřích a byla vyděšená. Dala jsem si ruku před ústa a promluvila  "T-to ne...to nemůže být pravda". 'Já...jak by se to řeklo? Ehm... měla jsem Pennywise strašně ráda a možná jsem k němu začínala i něco cítit, ano je to divné. Bůh ví kolik mu je, ale on byl na mě milý a hodný. Oblíbila jsem si ho hodně. Tohle mě zaskočilo'. Pennywise se zděšeně zvedl a natáhl ke mě ruku, jak bylo blízko mě...tak jsem se rozbečela. On ucukl dozadu a řekl "Jdi... a nikomu nic neříkej". Já zakroutila hlavou že nikam nejdu a on zařval "Jdi a už se nikdy nevracej!!" vyděšená jsem vstala a rozběhla se k východu. Běžela jsem domů a brečela další dva týdny. Dočista jsem na tohle nikdy nezapomněla, pořád jsem na něj myslela...
'EndFlashback'

'Kris'
Podívala jsem se na mé vyděšené kamarády a šla k nim řekla jsem jim že jdeme a otočila jsem se se smutným pohledem na Pennywise. On se na mě sklesle podíval také a já odvrátila pohled. Byla jsem naštvaná a tak jsem všechny odvedla pryč." Proč mě nikdy neposloucháte?!? Říkala jsem vám že máme jít už zpět, i Jason to říkal a říkala jsem  že se mi to nelíbí! Už mě to nebaví" Pořvávala jsem na ně před kanálem. Jason se také přidal, byl dost nahněvaný "Kris, Jasone my se-" skočila jsem Andy do řeči "Jdu domů!" vrazila jsem jim do tváří můj vražedný pohled a otočila jsem se. Jason se na ně podíval stejně a řekl "Vážně jste to přehnali!" otočil se a šel se mnou domů. Mohli vidět a slyšet jak po cestě nadáváme a zůstali tam smutně stát. Potom také vyrazili, byla už dost velká tma.

Eeeej konečně kapitolka a to dvě za sebou. Doufá že se líbí a chtěla jsem ji udělat nějak zajímavou :D