My Dear Stolker (Ml)

Proč se tohle stalo?

Seděla se slzami v očích na "své" židli... To, co viděla před sebou, byla přesná kopie jejího pokoje, který již  neviděla po dlouhou dlouhou dobu, možná i věčnost. ,,Co jsem ti tak strašného udělala!" Rozkřikla se po celé místnosti ve snaze, že jí někdo uslyší  i když věděla, že není šance aby ani. Pomalu sklopila hlavu ke kolenům a jen seděla. ,,Proč tohle děláš?" Potichounku řekla do své mikiny, kterou měla na sobě. ,,Nevíš?" Ozvalo se přímo za jejími zády, když uslyšela již známý hlas, v okamžiku se otočila. ,,Jak ses sem dostal? Vždyť tu nejsou dveře pryč, ani ven!" ,,To by tě tak zajímalo... Stejně ti to neřeknu." Vražedným pohledem se na něj dívala, avšak když na chvíli zavřela oči a poté je otevřela, už tam nestál. ,,Víš, už dlouho jsem chtěl něco udělat... Pořád jsem bloumal nad touto otázkou a poté jsem našel řešení. Jak moc máš ráda své kamarády?" Chvíli se zamyslela nad otázkou, co jí položil a poté ihned odpověděla. ,,Co je tohle za otázku? Mám je nejraději na celém světe!" Vstala ze své židle, a poté se rozhlédla po pokoji, kde může být? ,,Už mě to s tebou nebaví, pusť mě domů! Ztrácím s tebou akorát čas, ty imbecile! Myslíš si akorát, že jsi něco víc! Stejně jsi nikdy neměl kamarády  a i kdyby jo, tak já tvá kamarádka nikdy nebudu!" Hned po vyslovení posledního slova něco dopadne skoro kousek od ní. ,,Co si myslíš,  že  děláš?" Otočila se na věc, co spadla za ní. Když si uvědomila, co leží za ní, z očí jí začnou téct slzy. "Alyo?" Vykoktá ze sebe. Její nejlepší kamarádka, se kterou má tolik vzpomínek před ní leží, mrtvá. ,,Já ti to říkal, byla sranda tvou rádoby nejlepší kamarádku mučit, věř mi... Nebudu ti tady popisovat, co jsem jí udělal, asi víš co, no ne ?"

                                        ---------------------------------Pohled Chata---------------------------------------

Před kratší dobou

Sedím ve tmavé místnosti, kde jsou dvě židle a jeden stůl s pár věcičkami, které se mi budou hodit. ,,Než se ona probere, bude asi po mě... Stejně bylo lehké jí sem dostat, ale teď jí musím zabít, no ne? Věděla by, kdo doopravdy jsem." Povzdechne si a stále sedí na svém krásném křesílku. Když se konečně probere, na tváři se mu utvoří jeden velký úsměv. ,,No konečně, zlatíčko." Pomalinku jde blíže k ní. ,,Kde to jsme?" ,,Na jednom zajímavém místě... Věř mi že se odsud už nedostaneš." Sundal si svou masku a prohrábl si své vlasy. ,,Ty můžeš vědět kdo jsem, ale ostatní ne." Usmál se na ní. "Bojíš se, co? Víš... Tohle je tvůj konec, jak bych to řekl jinak... Tvá slepá ulička?" S šíleným úsměvem se na ni díval těmi jeho krásnýma očima. ,,Měla jsi vůbec, Mari někdy ráda? Vlastně.. Je to jedno, teď už jo stejně se odtud nedostaneš živá." Naposledy si prohrábl své vlasy a namířil si to ke stolu kde má své náčiní, něco si vzal do ruky a šel k ní. ,,Užij si své poslední okamžiky." Usmál se na ní a s nožem jí začal řezat do nohou, na lýtku, kolenu i na chodidle hlubokými řezy. Křičela. ,,Krásný pocit vidět, jak tě to bolí.. Spíš slyšet." Řekne přes  její brekot a řev. Krev jí proudí ve velkém množství po nohou. ,,Víš, tohle udělám moc rád." Vzal si do ruky kladivo a hřebík. Hřebík položil přesně na koleno a s velkou silou se rozmáchl, až to křuplo . ,,Škoda... Nepodařilo se mi to na první pokus, tak znova."  S úsměvem se rozmáchl ještě víc a udeřil do hřebíku v koleni, které se následně oddělí a kousek nohy spadne na zem. Dále pokračuje u druhého kolena, a přitom poslouchá ten krásný zvuk jejího křiku. Vzal si další hřebík, přiložil ho na koleno a pořádně se rozmáchne. ,,Podařilo se hned na první pokus !" Štěstí mu září v těch jeho smaragdovým očích. Odhodí kladívko na zem a vezme si svůj nůž, se kterým jí začne silou přejíždět po rukou, po krku a po tváři. ,,Pěkné oči, až na to, že akorát lžou." Řekne a vezme si do ruky kleště, poté jí vezme za víčka, aby nezavřela oko, které jí chce vyndat  a druhou rukou s kleštěmi zajede k oku a škubne rukou. ,,A už je venku." V kleštích stále drží její oko, které následně odhodí na zem a jde k druhému. Její hlava jí teď již jen klimbá a ona je na pokraji smrti. ,,Nebyla jsi až tak moc špatná holka." "P-oč?" Zeptá se slabým hláskem brečící skuhrající dívenka. "Nikdy jsme nebyli přátelé." Pokračuje. "Hm.. Jak zajímavé." Odhodí kleště zpět na svůj posuvný stůl a nahmatá si nůžky. ,,Ne... To už by bylo moc." Nůžky však nepoloží zpět. "Máš moc ráda své vlasy?" Dívá se na dívku, která je jen stěží vzhůru. Nakonec ji ještě nůžkami ostříhá vlasy, to už však Alya nevnímá. Je mrtvá...

                                                         --------------------Pohled Alyi-----------------------

,,Kde to jsme?" Když se na ní jen podívá a následně se otočí ke svému stolu, pokusí se vytáhnout černou fixu, kterou si dala již ve dřívější době do kapsy u kalhot. Jakmile se jí to podaří, na křeslo, na kterém je připoutáná, něco napíše. "Pro tebe" schová fixu zpět do kalhot a čeká, co jí chce udělat.

                                    ------------------------Pohled Marinette-------------------------

"Víš, ani to radši nechtěj vědět..." Podíval se směrem odkud šel hlas. ,,Proč jsi to udělal !" ,,Nemá to důvod.. Jen-" Když za ní něco dopadne, zašeptá jí něco do ucha a ona jen strnule sedí. ,,Rád zabíjím lidi." Se slzami a strachem v očích stále sedí na místě s její mrtvou kamarádkou přímo před sebou na zemi

Bonjour Lidičky omlouvám se , že jsme nic dlouho nevydávala.. A proto jsme se rozhodla , že tahle kapitola bude trošku delší, a ještě jedna věc poupravuji tento příběh, aby měl aspoň trošku logiky... Což si nejsem jistá jestli bude mít i potom, ale nechte se překvapit.. No snad se vám tahle delší kapitolka líbila a Bonjour!