Blue sky

Pan neodolatelný

Jarní prázdniny, zápis druhý- vzpomínka

Jarní prázdniny toho roku jsou jak kniha,  z které chci číst pořád dokola, otvírat ji, zkoumat ji. Je to kniha, na kterou nikdy nezapomenu a budu si ji připomínat s úsměvem na rtech.

Vím, pro něho to nic víc neznamenalo, ale dostal se pod hradby, které jsem od té doby postavila ještě výš a potvrdila své postavení.

Nedostal ses tak daleko, vlastně ses tam ani nechtěl dostat. Nedá se v tobě vyznat, ty si jen ukážeš, kterou chceš a ta hned za tebou jde, ale mě nedostaneš.

„Tak a jsme tady." Zamračila jsem se, fakt jsem s ním vydržela pět hodin v autě?

„Ať už dojedou ostatní." Zamumlala jsem.

„Já tě slyšel." Ozval se a já jen protočila panenkami

„Proč si nejela s nimi? Když ti tak vadím." Dodal.

„Lepší s tebou pět hodin v autě, než poslouchat pět hodin, jak se o tobě baví." Odpověděla jsem mu a pomohla s krabicí.

„Baví se o mně?" Pobaveně se na mě podíval.

„Neříkej, že o tom nevíš." Znuděně jsem vešla za ním do chaty. Byl to opravdu dobrý nápad, jarní prázdniny trávit s jeho partou na jeho chatě?

„Takže tobě se nelíbím?" Otočil se na mě a šibalsky se usmál. No neřekla bych, že nelíbíš, ale jsi tak nesnesitelně namyšlený.

„Nenávidím tě." Procedila jsem mezi zuby.

„Beru ti pozornost holek?"Ruce jsem si založila na prsou a nadzvedla obočí.

„Haha. Zkoušíš jestli náhodou nejsem lesba?" Uchechtl se.

„Ne že bych proti nim něco měl, jen abych ti nelezl do zelí." Usmál se.

„Tak to tě uklidním, lesba fakt nejsem." Ještě jsem stihla vidět úšklebek na jeho tváři, potom už konečně odemkl chatu a já jsem vešla i s krabicí. Položila jsem ji na stůl a začala vytahovat její obsah, než jsem se nad jednou věcí znechuceně pozastavila.

„Kondomy?" Znechuceně jsem zašklebila.

„Jsme tu týden, hromada kočiček." Odbyl mě. Zazvonil mu mobil a já jsem se na něho tázavě podívala.

„Talie?" Promluvil do telenu.

„Jak nedorazíte?" Bylo další, co řekl.

„Megan?" Ukázala jsem mu, že tady jako nejsem.

„Není tady." Pokračoval.

„Otevřela mi a vypadala hrozně, měla teplotu, asi chřipka." Při slově vypadala hrozně jsem ho propalovala pohledem.

„Jsem ji probudil, usnula a zapomněla dát vědět, že nejede. Bude asi celý týden doma." Poslala jsem mu vzdušnou pusu.

„Je to škoda, nevím, co tady budu sám dělat, ale já se nějak zabavím." Přitom se na mě díval, jak lovec na kořist. Tipl to.

„Máš to u mě." Řekla jsem mu.

„Proč to nemohla vědět, že jsi tady?" Zeptal se nechápavě.

„Drby a my dva spolu rozhodně nic mít nebudeme." Odpověděla jsem.

„Proč nedojedou?" To by mě zajímalo dost.

„Na silnici spadla lavina, budou to několik dní odklízet." Odpověděl mi s klidem, jakoby o nic nešlo.

„Jak několik dní?" Vyděšeně jsem se na něho dívala.

„Neboj, užijeme si to." To jsem mu opravdu nevěřila. Do večera jsme se bavili hraní her a vykládáním, taky upíjením alkoholu, co měl být na party.

„To mám jako spát sama v pokoji?" Zaraženě jsem se na něho dívala.

„Kdopak se nám tady bojí?" Zasmál se, mně to vůbec vtipné nepřišlo, udělala jsem na něho psí očka.

„Můžeš ke mně, rád společnost uvítám." Ušklíbl se.

„Nebudu s tebou spát, debile. Budeš hezky na svojí polovině." Vyplázla jsem na něho jazyk.

Ráno teda spíš odpoledne jsem se probudila s rukou okolo mého pasu.

„Dobré odpoledne." Zařvala jsem mu do ucha, až se chudáček lekl.

„Ty potvoro." Stáhl mě na něho a začal mě lechtat. Přerušil ho až zvuk mého vyzvánějícího mobilu. Koukla jsem na displej, kde stálo jméno Elisa.

„Musím to vzít." Vstala jsem z postele a zamířila ke dveřím z pokoje.

„Ano?" Zamumlala jsem do mobilu.

„Megan, tobě se fakt nedá dovolat, potřebuji od tebe něco." Elisin hlas mě vytrhl ze spaní.

„O co jde?" Zeptala jsem se už svým nepříjemným tónem.

„Paul se mi neozval, pohádali jsme se a já bych chtěla vědět, co s ním je." Zněla fakt starostlivě, že ona zrovna chodí s takovým kreténem, co ji podvádí.

„Zkusím cokoliv o něm zjistit." Slíbila jsem ji.

„A ty jsi nemocná?" Tak jo to se nějak rychle rozneslo.

„Pro ostatním jsem, jinak jsem s tím idiotem uvázla v horách." Odfrkla jsem.

„To je vzrůšo." Slibně mlaskla do telefonu.

„Eliso, s tím debilem nikdy." Napomenula jsem ji.

„Jen aby." Dodala a já ji to radši tipla.

„Elisa?" Otočila jsem se za hlasem, kde udiveně stál ten idiot.

„Nejste rivalky?" Pokračoval.

„Jsme kamarádky od dětství, pro ostatní rivalky." Odpověděla jsem nezaujatě.

„Paul včera byl s jednou od tebe." Sykla jsem.

„Bude válka, až se to zjistí." Jako bych to nevěděla.

„Ale to není naše starost teď." Usmál se.

„A co je naše starost?" Nevinně jsem se usmála.

„Tohle." Šeptl a spojil naše rty.