Život upírky

Kapitola 2.

Stála jsem před zrdcadlem a upravovala si vlasy. Vždy jsem je měla rovné, dnes jsem je ale učesala do culíku s natočenými loknami. Jak jsem tak na sebe koukala, vynikly mi zelené oči, které jindy se spojením mých černých vlasů nezářily, jako v tuto chvíli.
Na sobě jsem už měla černé plesové šaty, ve kterých vynikala má postava. Cítila jsem se, jako když jsem tu byla naposledy. V 19. století bylo naprosto běžné nosit takové šaty a ještě chudší.
Naposledy jsem se podívala do velkého zrdcadla, abych viděla celkový výsledek. Byla jsem spokojená, takže jsem se vydala na cestu k Lockwoodům.
Když jsem stála před jejich sídlem, vzpoměla jsem si na staré panství, které odsud nebylo nijak daleko. Usoudila jsem, že se vlastně nic moc nezměnilo. Lockwoodovi byli stále přední rodinou města.
Šla jsem k hlavnímu vchodu, kde nahoře na schodech stáli pravděpodobně Lockwoodovi osobně a vítali hosty. Pomalu jsem vystoupala až k nim a potřásla si s nimi rukou, jako všichni ostatní.
,,Děkujeme, že jste přišla," usmál se na mě pan Lockwood, ,,prosím běžte dál." Ani ho nijak nezajímalo, kdo jsem, že mě tu nikdy neviděl. Usmála jsem se na něj a na znamení díků přikývla.
Vešla jsem do domu a rozhlédla se. Hala byla zařízena luxusně, jakoby ani nebylo 21. století. Okolo mě se bavili ostatní hosté. Koukala jsem, kterým směrem bych se vydala. Hlavně jsem nechtěla potkat Tylera. Ačkoli sám říkal, že se toho neúčastní, mohl mě tu hledat.
Šla jsem k baru a objednala jsem si drink. Číšník byl mladý a mohla jsem i říci, že pěkně urostlý. Přinesl mi skleničku a usmál se na mě.
,,Kdopak se tu objevil?" ozvalo se za mnou. Ušklíbla jsem se, když jsem rozeznala hlas. Pootočila jsem se, abych se na něj podívala. Stále krásný a v obleku ještě hezčí.
,,Damone," kývla jsem mu na pozdrav, ,,Jak se máš?" vzala jsem do ruky svůj drink a napila se. Pak jsem skleničku odložila a vydala se dál zkoumat sídlo. Šla jsem přímo za hudbou. Pohybovat se mezi tolika lidmi pro mě bylo dnes nesmírně těžké, neboť jsem se již dlouho nenakrmila.
,,Po více jak 150 letech se mě zeptáš, jak se mám?" začal se smát, ,,Spíš já bych se měl ptát, kde ty se tu bereš. Kor potom, co jsi tenkrát vzala roha." Z jeho hlasu mi bylo jasné, že mi nejspíše jen tak neodpustí můj útěk.
,,Stejně tak bych se mohla ptát, jaktože žiješ. Ale myslím, že odpověď znám. Byla to Katherine, že ano?" podívala jsem se na něj krátce a pokračovala v cestě, kde hrála hudba. Kolem mě prošla servírka s šampusem, a tak jsem si jednu skleničku vzala. Došli jsme až ven, kde stálo postavené podium, na kterém již mnoho párů tančilo. Jak ráda bych tam stála také.
,,Ano. A druhý den ji upálili," řekl a nedal na sobě znát známky skleslosti. V tu chvíli by mě zajímalo, jestli vůbec ví, že je naživu.
,,Ano, to je velmi smutné. Jen tedy nechápu, koho jsem to v roce 1970 potkala v New Yorku." mrkla jsem na něj spiklenecky a čekala, jak zareaguje. Nedal na sobě znát známky překvapení, že o ní mluvím takto.
,,Buď v klidu, vím, že je naživu." odpověděl ledabyle. Neměla jsem moc náladu se s ním bavit. A nevěděla jsem, jak se ho zbavit.
,,Víš, je opravdu fajn, tě znovu potkat, ale omluv mě, chci se tu porozhlédnout sama." usmála jsem se na něj a vydala se dolů mezi ostatní hosty. Zůstal stát. Nikdy nebyl nijak dotěrný, ale taky se nikdy nenechal jen tak odbýt.
Procházela jsem a našla si jeden volný stůl, ke kterému jsem se posadila. Jejich zahrady byly více kouzelné, než samotný interiér domu. Tylera jsem zatím nikde neviděla a byla jsem za to ráda.
Nedaleko ode mě seděl osamnělý mladý muž, v obleku, jako ostatní, avšak u krku měl vysílačku. Nemusela jsem přemýšlet dlouho a poznala jsem, že se jedná o příslušníka policie. Chvíli jsem ho pozorovala, než se podíval i on na mě. Pousmál se a kývl mi na pozdrav. Také jsem mu věnovala jeden úsměv, a pak se otočila a dívala se na tancující páry.
,,Mohu?" ozvalo se nade mnou. Byl to onen muž, od vedlejšího stolu a ukazoval na volnou židli.
,,Jistě," usmála jsem se na něj. Měl příjemný hlas. Posadil se a pozoroval tanečníky. Jeho vlasy byly hnědé a měl je rozcuchané do všech směrů. Oči měl zářivě modré. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala.
,,Vy jste tu nová," konstatoval. Ten hlas, tak libozvučný, jako bych ho už slyšela.
,,Ano," řekla jsem tiše, ,,jsem Nella." Podívala jsem se na něj a usmála jsem se. Úsměv mi oplatil. Ačkoli byl oblečen jako spousta jiných mužů, kteří tu byli, připadal mi jako z jiné doby.
,,Brandon," představil se mi. Pozorovala jsem ho okouzlena jeho vzhledem i hlasem.
,,Jste policista?" doufala jsem, že moje otázka není nijak dotěrná. Viděla jsem, jak se na mě podíval, jakoby nechápal, jak se na to mohu ptát nebo jak jsem to zjistila. ,,Vaše vysílačka," odpověděla jsem na vysvětlenou a prstem naznačila, kde ji má.
,,Ach tak, ano pracuji zde u policie. Pravá ruka šerifa." pousmál se. Nevypadalo to, že rád mluví o práci, ,,A co vy slečno?"
,,Stěhuji se již od útlého věku," říká se ještě vůbec útlého? Ani jsem si to neuvědomila v tu chvíli, ,,Rodiče jsou často na cestách za prací, tak většinou koupí dům a mě v něm nechají abych se o sebe starala sama." doufala jsem, že má již tolik používána historka zabere.
Nikdy to nikomu nepřišlo zvláštní, ale taky jsem nikdy nemluvila o takových věcech s policistou.
,,Kolik vám je?" zeptal se mě. Kdybych mu řekla pravdu, nejspíše by mi ani neuvěřil.
,,Sedmnáct," odpověděla jsem v klidu. Pousmál se a dál se na nic neptal. Pozoroval jak ostatní tancují. Tak jsem se otočila i já a vzpomínala na staré protančené noci. A on si nejspíše všiml mého výrazu.
,,Nechcete si zatancovat?" postavil se naproti mě a podal mi ruku. Usmála jsem se a vložila mu svou ruku do jeho.
,,Ráda," věnovala jsem mu úsměv a odešla s ním mezi další tancující páry.
Nevěděla jsem, zda povede on mě nebo já jeho. Ale začal tancovat a já se držela jeho kroku. To, jakým způsobem tančil, mi připomnělo staré doby a tance. Nejen, že vypadal a mluvil jako z jiné doby, on i tak tančil.
,,Jste skvělý tanečník," usmála jsem se na něj. Viděla jsem jak mi úsměv opětoval a znovu jsem byla okouzlena. Nikdy bych neřekla, co dokáže pohled člověka udělat s upírem.
,,Protože mám dokonalou partnerku," udělal se mnou otočku a já se nechala klidně vést. Z jeho vysílačky se ozval hlas. Ihned potom zastavil.
,,Je mi líto, ale musím vás opustit. Byla jste skvělou společnicí," políbil mě na ruku a zadíval se mi do očí, ,,snad se ještě shledáme." usmál se, a pak odešel. Zůstala jsem stát a koukala za ním, jak odchází.
Když mi zmizel z dohledu a já si uvědomila, že stojím uprostřed parketu sama a nejspíše se pletu ostatním párům, odešla jsem. Rozhodla jsem se odejít úplně. Všimla jsem si Tylera, jak se baví s pár lidmi. Ani na sobě neměl oblek.
Nechtěla jsem, aby si mě všiml a tak jsem se vydala rychle k východu a zpět ke svému domu.
Celou dobu jsem myslela na Brandona. Co to na něm bylo? Proč jsem na něj nemohla přestat myslet? A pak se to stalo.
Přestala jsem myslet, vypustila jsem z hlavy úplně vše. Vše, kromě pálivé bolesti v krku. Byl to hlad. A nablízku byl někdo, kdo mě svou vůní přitahoval. Blížil se ke mně mladý chlapec. Teď v noci si šel zaběhat. A pomalu utíkal mým směrem. Bože jen to ne, pomyslela jsem si.
Ale ve chvíli kdy mě míjel, jsem ho rychle chytla a bez přemýšlení se zakousla do jeho krku. Byl to opojný pocit, cítit horkou a čerstvou krev.