Život upírky

Kapitola 7.

Ležela jsem na jeho odhalené hrudi. Cítila jsem se jako nikdy před tím. Bylo to nádherné. Zdálo se, že i on je spokojený. Jedním prstem mě hladil po zádech a je ho jen objímala. Přemýšlela jsem nad tím vším.

,,Ptal ses na mě, jak jsem se stala upírem," řekla jsem najednou. Cítila jsem, jak přikývl. Byla jsem rozhodnutá, že mu svou minulost odhalím. I když jsem nevěděla jak na to vše zareaguje, a jak mu to vše mám říci. Ale chtěla jsem říci všechno.

,,Rok 1417, bylo mi právě sedmnáct. Jak jsem řekla, žila jsem v malé vesničce v Itálii s otcem, matkou a sestrou Miou. Nebyli jsme nijak bohatí, ale já i sestra jsme byly nejkrásnější děvčata v okolí.

Kousek od naší vesnice, byla jiná. Žila v ní jedna bohatá rodina, měli nádherného syna. Milovala jsem ho a on miloval mě. Tajně jsme se scházeli u vodopádů. Ale má sestra byla starší, krásnější a vzdělanější. Rodiče ji chtěli co nejlépe provdat. Na mě nikdy moc ohledu nebrali.

Domluvili sňatek s onou rodinou. Měla si vzít Johna. Když jsem se to dozvěděla, ranilo mne to. Ani on z toho nebyl nijak nadšený. V den, kdy jsme se to dozvěděli, jsme se opět v noci sešli. Mluvili jsme o tom a snažili se najít nějaké rozumné řešení. Utéct bylo v té době nemyslitelné. 

Nakonec jsme usoudili, že nejspíše žádné řešení neexistuje. Mou sestru nemohl odmítnout, nebylo to vhodné. Tu noc jsme se spolu pomilovali. Vrátila jsem se domů šťastná. Byl to můj první milostný zážitek a já byla ráda, že jsem ho prožila právě s ním. 

Když jsem dorazila domů, rodiče se mnou chtěli mluvit. Lekla jsem se, že vědí o mém poměru s Johnem. Ovšem posadili jsme se v kuchyni. Rodiče mi oznámili, že si všiml, jak mě mrzí, že se má sestra vdává za tak urostlého mladíka, zatímco já zůstanu sama. A že tedy i pro mě našli ženicha.

Nemohla jsem říci, že mě nemrzí, že se vdává má sestra, ale že jejího ženicha miluji já. Nenáviděli by mě, stejně jako má sestra, kdyby se dozvěděla, že John mé city opětuje. Ale když mi oznámili, že zasnoubili i mě, měla jsem chuť křičet, že si vezmu jedině jeho a toho pana neznámého ať si vezme Mia. Ale to se na slušně vychovanou dívku neslušelo.

Svatba Mii a Johna se měla konat za dva měsíce a má o dva měsíce později. Zatímco všichni měli plnou hlavu příprav, já a John jsme se chodili navzájem trápit na naše místo. Tenkrát to nebylo naše poslední milování. Dělali jsme to dál. Bylo mi jasné, že pokud se to někdo dozví, zostudím nejen mou sestru, ale i celou mou rodinu.

Přemýšlela jsem nad tím každý den. Byla jsem rozhodnutá, svůj poměr ukončit.  Smířit se s tím, že nikdy nebudu se svou lásku. Ale v den, kdy jsem to chtěla udělat, jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo jasné s kým. Alespoň mě. 

Kdybych mu to však řekla, zrušil by svatbu. A to jsem nemohla dopustit.

V den svatby byl on jediný, kdo poznal, že se chovám divně. Několikrát se u mě zastavil a ptal se, co se děje. A já vždy odpověděla, že nic. Nakonec to vzdal. Jako správně vychovaný muž se věnoval své nevěstě. Seděla jsem bokem a pozorovala svou šťastnou sestru a jeho utrápený obličej. 

Přestali jsme se vídat, chyběl mi a mnohokrát jsem slyšela, že se jen tak prochází v místech, kde jsme se vídali, jakoby na někoho čekal. Avšak neměla jsem dostatek odvahy za ním jít.

Pomalu se blížil den mé svatby a všichni v mém okolí si začali všímat změn mého chování. Ani jsem svého snoubence neviděla, nevěděla, kdo to je a co je zač. 

Pár dní před svatbou jsem si zkoušela svatební šaty. Matka mi pomáhala. Byl to den, kdy vše vyplavalo na povrch. Nejdříve zjistila ona, že jsem těhotná, potom otec, a pak i celá ves. Doneslo se to až k Johnovi, který dobře věděl, že otcem může být jedině on. Nechal mi vzkázat, abych v noci přišla na naše místo. Tentokrát jsem už musela. Sešli jsme se tam. Měl spoustu otázek, proč jsem mu to neřekla, co budu dělat a co má dělat on. 

Můj otec mě sledoval, zjistil kdo je otcem, ale nechtěl zostudit svou milovanou dceru zprávou, že její manžel je otcem mého dítěte. Ani nikdo nevěděl, jak to mají říci mému snoubenci. Nemanželské dítě, takový skandál. 

Nemohla jsem vyjít na ulici, aniž by se na mě ostatní divně nekoukali.

Má svatba byla odložena, neboť se do naší vesnice dostal mor. Moje imunita byla oslabena a onemocněla jsem jako první. Matka se o mě starala. Ona jediná chtěla, aby její vnouče bylo zdravé. Můj zdravotní stav se ale nelepšil, právě naopak. 

Jednoho večera jsem ležela v horečkách, myslela jsem, že mám halucinace, ovšem později mi došlo, že to, co jsem vyslechla, byla pravda. Slyšela jsem mou matku, jak se s někým baví.

- Není jiná možnost. Její ruku jsme vám slíbili pane. Nebýt té komplikace, která vám ovšem nevadí, jak jsem pochopila a nebýt toho moru, již jste mohli být svoji. Můj muž o tom nemá tušení, ale já vím, kdo jste. Můžete mou dceru vyléčit. A vaší svatbě již nebude bráněno. 

Později jsem pochopila, že můj snoubenec, byl upír. A má matka to věděla. Vešel do mého pokoje, všude byla tma a já neviděla jeho obličej. Pohladil mě po čele a tiše promluvil, zachráním tě, a pak budeš jen má. 

Dal mi svou krev a odešel. Cítila jsem, jak se mi hned dělá lépe. Nevěděla jsem však, že Johnovo svědomí nebylo natolik čisté a přiznal se mé sestře, že on je otec mého dítěte. 

Té noci za mnou sestra přišla.

- Myslela sis, že mi ho vezmeš? Udělat si s ním dítě. V lůně nosíš mé dítě, já budu jeho matka. 

Nesouhlasila jsem. Řekla jsem jí, že dítě je mé. A pak jsem ucítila ukrutnou bolest. Vrazila do mého srdce dýku. Zabila mne vlastní sestra. 

Probudila jsem se uprostřed lesa, kolem nikdo. Mé emoce byli rozházené, měla jsem hlad, bolela mě hlava. Vydala jsem se prostě nějakým směrem, až jsem došla k velkému honosnému domu. Byl to jeho dům, Johna. Uvědomila jsem si, že jsem nejspíše mrtvá a zabila mě vlastní sestra.

Považovala jsem se za ducha a vešla do domu. John seděl v křesle, popíjel, na nohou položenou dýku.

- Bez tebe žít nebudu.

To byla jeho poslední slova. Pak se bodl do břicha. Nejspíše chtěl trpět za nás za oba, pomalu vykrvácet. Šla jsem k němu, chtěla jsem mu pomoci. Ale ten pach krve... Zabila jsem ho. Ve chvíli, kdy se ze mě stala upírka, mé tělo se změnilo. Těhotenství na mě vidět nebylo. Byla jsem krásnější. 

Nikdy jsem si neodpustila, že to já jsem mohla za smrt toho, koho jsem milovala. Dlouhé roky jsem pátrala po muži, jenž měl být mým snoubencem. Po tom, kdo mi dal svou krev. Byla bych raději zemřela, než zabíjela. Ale nikdy jsem ho nenašla. 

Neznala jsem jeho jméno, jeho tvář. Pouze jeho hlas. Po stovce let hledání jsem to vzdala."

A tak jsem dopověděla svůj příběh. Tiše mě poslouchal. V jednu chvíli se však jeho tělo zpevnilo, strnulo. Vypadalo to, že neví co říci.

Najednou se prudce postavil a začal se oblíkat. Nechápala jsem. Přeci jen jsem mu to neměla říkat. 

,,Děje se něco?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Už to vypadalo, že se jí nedočkám, ale pak se mezi dveřmi zastavil a podíval se na mě.

,,Omlouvám se. Jsem rád, že jsi mi to řekla, ale zůstat zde nemohu." na to se otočil a odešel. 

Nevěděla jsem, co říci. Možná se lekl, že i já budu chtít znát podrobně jeho minulost. To však nevysvětlilo, proč byl tak překvapený, dokonce se zdálo, že zděšený. Co jsem řekla tak hrozného? Proč tak rychle odešel? Bylo snad něco, co jsem udělala špatně? Nebo naopak něco, co jsem nesměla vědět?