Život upírky

Kapitola 10.

V tichosti jsme dojeli až do města. Nechtěla jsem dříve nic říkat. Vyzvídal by a já neměla sebemenší chuť mu odpovídat na cokoli ze své minulosti. Už tak jsem mu řekla víc než dost.
Zastavila jsem před policejní stanicí, kde jsem čekala, že okamžitě vystoupí. Zůstal ale sedět a koukat na mě.
,,Poslouchal jsi, takže víš všechno," odpověděla jsem na nevyřčenou otázku a pohled mu nijak neopětovala. Slyšela jsem, jak se nadechuje k odpovědi a hned v zápětí, jak ji spolkl. Zdálo se, že přemýšlí.
,,Nechtěl jsem se na nic ptát. Chtěl jsem mluvit o včerejší noci," řekl sotva slyšitelně. To mě trochu zarazilo. Nevěděla jsem, co na to říci. Jak jsem se k tomu měla vyjádřit? Řeknu mu vše o své minulosti a on se najednou sebere a odejde, jakoby na něj doma čekala žena a já byla rychlá milenka.

,,Není o čem mluvit," řekla jsem bezcitně. Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo, ale taky jsem nechtěla, aby si myslel, že mě to všechno nějak zasáhlo. Vzpomněla jsem si na ráno, když jsme odcházeli a on mě políbil. Možná pro něj ten večer něco znamenal, ale nevysvětlovalo to jeho chování.

Stále mě pozoroval, pak mě uchopil za ruku, já se mu chtěla vyhnout, ale jeho stisk byl pevný. Zavřela jsem oči, protože i jen to držení, jeho dotek, se mnou dělalo hodně.

,,Proč jsi odešel?" konečně jsem se na něj podívala. Chtěla jsem znát pravdu, ale tak nějak jsem na jeho pohledu poznala, že mi ji říci nechce. Místo toho odvrátil pohled, mou ruku pustil a beze slova odešel.

Dívala jsem se, jak míří ke stanici, aniž by se ohlédl. Jak ode mě odcházel, bylo mi stále hůř. Cítila jsem úzkost, jen protože najednou nebyl vedle mě. Chtěla jsme se za ním rozeběhnout, políbit ho, obejmout, ale odvahu jsem nenašla. Nechtěla jsem, aby si myslel, že za ním budu běhat, jako malé štěně.

Rychle jsem vycouvala a ujížděla pryč. Možná proto, abych se opravdu nezvedla a nešla za ním. Musela jsem odjet, musela jsem myslet na něco jiného. Ale to jediné, na co jsem myslela, byl on. Jeho hnědé oči, které na mě upíral, jeho úsměv, který mi věnoval, jeho dotek, díky kterému jsem cítila mrazení a jeho polibky, při kterých jsem se cítila tak zranitelná, jako bych byla člověk.

V tuto chvíli jsem už o ničem nepochybovala, milovala jsem ho, jako již dlouho nikoho. Vztahy na jednu noc, těch jsem za ty roky měla spoustu, ale lásku, tu jsem měla pouze jednu. A ta byla už 600 let mrtvá.

Zastavila jsem před svým domem. Seděla jsem v autě, nevěděla co dělat. Jít tam a přemýšlet, jet dál a už se nevrátit. To by možná bylo nejlepší. Možná jako upírka nemám šanci na normální vztah. Být alespoň na chvíli zase člověkem, to bylo mé přání. Ale na druhou stranu ta moc, kterou jsem měla, mi dělala radost. Cítila jsem se nad věcí, kdykoli jsem mohla vypnout všechny ty pocity. A to by asi taky bylo nejlepší. 

Nemilovat nikoho, jen sebe. Nemyslet na někoho, kdo jen tak beze slova uteče, dvakrát dokonce. Necítit vinu za to, co jsem, za to, že zabíjím nevinné lidi. Necítit nic, jen potěšení. Ale bylo to riskantní. Už jednou jsem to udělala a měla jsem problém vrátit se zpět. Kvůli Johnovi, kvůli své rodině.

Vystoupila jsem a pomalu šla domů. Když jsem za sebou zavřela dveře, rozhlédla jsem se kolem sebe. Ani jsem se tu necítila, jako doma. Ne doopravdy. Mé pocity byly rozházené a to jen kvůli němu, kvůli tomu, že jsem se zamilovala.

Posadila jsem se na gauč a koukala do prázdna. Chtěla jsem vypustit všechny myšlenky, ale střídavě jsem viděla svou smrt, Johna a Brandona. Tolik věcí, co mě trápili. Nevnímala jsem čas. Vše plynulo tak rychle.

Až někdo zaklepal na dveře. Probudilo mě to ze zamyšlení, podívala jsem se tím směrem. Tušila jsem, kdo tam je. Mohla jsem dělat, že tu nejsem, ale mé bušící srdce by nepřeslechl. Už jen kvůli tomu, že se mi rozbušilo ještě více.