The devil in his eyes (CZ) POZASTAVENO

1

Každý v životě si prošel tím stresem, který právě zažívám já. Stresem ze střední školy a prvním dnem na ní.  Jsem totiž ten typ člověka, který je nervák a má deprese hned ze všeho. Snažím se tomu vyvarovat, ale zatím to je k ničemu.

Dnes jdu poprvé do školy jako středoškolák a mám z toho neuvěřitelný strach. Bojím se, že si na škole nenajdu žádné přátele, zkrátka, že mezi lidi nezapadnu.

Jsem trochu jiná než ostatní. Nebo si to jen myslím. Nejsem zrovna výřečný typ, ani nijak přátelský. Ne v tom smyslu slova, ale neumím za někým jen tak přijít a dát se s ním do řeči, jinak se kamarádím ráda.

Sedím v autě a hledím přes okýnko ven na ty všechny holky a kluky, jak se spolu baví, užívají si prvního dne a vcházejí do budovy těmi obřími dveřmi, které nahánějí strach, protože vypadají jak z nějakého starého zámku nebo hradu.

Mamka vedle mě netrpělivě ťuká prsty o volant a upřeně na mě zírá. Jako by mi její pohled říkal:,,Hodláš vůbec ještě dnes vystoupit z toho auta?'' Naštěstí neříká nic, jen vyčkává. Nechci nic pokoušet, proto se s mamkou rozloučím a vyjdu z auta.

Naposled zamávám a pak jen sleduji, jak moje jediná záchrana odjíždí. Sakra. Stojím na místě jako přikovaná a zhluboka, ale potichu, dýchám. 

,,Bože můj, to z toho musíš dělat takovou vědu?! Prostě se seber a běž!'' Hádám se sama se sebou. Nakonec se donutím a dám se do kroku.

Vejdu těmi dveřmi, ohlásím se jedné paní co uvnitř čeká a ta mi řekne třídu. Jdu po dlouhých schodech do druhého patra a hledám třídu 1.C. 

Netrvá to dlouho a najdu ji. Dveře jsou zavřené a já se ostýchám je otevřít.  Pomalu vezmu za kliku a otevřu. Moje oči rychle prolétnou po tom kousku třídy, který ze dveří vidím.

,,To je zvláštní, nikdo tu není,'' uvnitř hlavy opět mluvím sama se sebou. Když dveře pootevřu ještě víc, všimnu si někoho kdo sedí úplně v poslední lavici. Škubnu sebou, protože jsem byla už přesvědčená, že tu nikdo není a najednou někoho vidím.

Těch pár vteřin, když si s tím klukem hledím do očí, je pro mě jako několik minut. Pozvedne obočí a nechápavě na mě zírá. A já na něj. Připadám si hrozně trapně, nejraději bych se hned propadla do země.

Kmitám očima po třídě v rozpacích a všimnu si rozvrhu na zdi pro 3.C. Počkat, 3.C?! Já nejsem v 1.C? 

Vykulím oči, na nic nečekám a vyběhnu ze třídy, přitisknu se ke zdi a přemýšlím, co se to se mnou sakra děje. Jak jsem si mohla tak odlišná čísla splést? To musí být z těch nervů ze všeho. Snažím se opět uklidnit a když se mi to trochu povede, vyrazím dál hledat konečně svoji třídu a ne třídu třeťáků.

____

Idk, bude to prostě klasická love story. Nic jiného neumím xddd. Snad se vám tento kousek líbil. Budu ráda, když mi napíšete něco hezkého do komentářů a tak :)). Plz, doufám, že se mi tohle v září nestane. I když :---)) ....