The devil in his eyes (CZ) POZASTAVENO

8

Přijdeme do zatuchlého pokoje, kde je nehorázný bordel. Nemám to klukům za zlé, naopak to docela chápu a sama nejsem žádný nadšenec do uklízení.

,,Ježiši Jonathane, otevři si tady alespoň okno,'' pronese Tara a beží otevřít okno. Já jen stojím mezi dveřmi a zamávám Jonathanovi a usměji se. On mi obojí oplatí. Tara mezitím běhá po místnosti a rozhazuje věci okolo a uklízí jeho bordel. Oba dva, Jonathan já a i ten druhý kluk, který jen s nezájmem přihlíží, pozorujeme Taru.

Směju se a dívám se, jak je Tara rozčílená, ale v tom dobrém smyslu slova. Jen si přijde trapně, protože mě pozvala do takového nepořádku. Najednou za sebou ucítím čísi přítomnost, ale nijak to neřeším. Většinou se mi to jen zdá.

,,Čau,'' uslyším za sebou a otočím se. Zírám někomu na hrudník. Nejsem nijak vysoká a tak zakloním hlavu a zírám Braidenovi do tváře. On zase musí sklonit hlavu dolů. Od sebe nás dělí pouhých pár centimetrů, je to zvláštní pocit. Slyším jak se nadechuje a vydechuje, protože v tu chvíli je v místnosti nehorázné ticho.

Nevím co dělat a tak se otočím zpátky jako by se nic nedělo. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že Braiden vlastně zdravil, ale i tak nevím, zda-li to bylo na mě nebo na Jonathana.

Naštěstí alespoň Jonathan mu odpoví. Jen tak nečinně stojím a Braiden za mnou. Cítím jak jeho dech dopadá na můj zátylek. Podívám se na Taru a pohledem prosím o pomoc, protože se cítím naprosto trapně a skoro se nemůžu pohnout. Tara ke mně naštěstí přijde a táhne mě k posteli.

Sedneme si na ni a vytáhneme sešity z tašky. Původně jsme tu měly být jen my a Jonathan, který nám měl vysvětlit učivo, kterému jsme nerozuměly. Avšak, dopadlo to tak, že jsme tu sice byly my a Jonathan, ale i Braiden. Ten druhý kluk někam odešel, naštěstí, protože přítomnost někoho dalšího bych asi nezvládla v tak malé místnosti.

Tara leží na posteli rozvalená na břiše a vedle ní leží Jonathan. Oba dva zabrali celou postel, takže já jsem si sedla na druhou postel. Vzala jsem si do rukou sešit biologie a snažila se pochopit a naučit dané učivo. Jenže přítomnost Braidena mi to neulehčovala. 

Pořád jsem cítila jako kdyby byl vedle mě a také stále jeho pohled, který jako by sledoval každičký kousek mě. Přitom nebyl vedle mě, ale seděl tiše na židli. Když jsem se chtěla na něco zeptat Tary, ostýchala jsem se, protože bych musela v tom tichu promluvit.

Na biologii jsem se nesoustředila, tak jsem zkusila matematiku. Pár příkladů, které mi nešly. Myslela jsem si, že doma nebo tady je pochopím, než ve škole, kde jsem pod nátlakem stresu a tak. Ale ani tady mi to ne a ne jít.

,,Chceš s tím pomoct?'' 

Ztuhnu a otočím se na Braidena. Mlčím a on vstane a sedne si vedle mě. Naše ramena se dotýkají a na vteřinu i naše prsty, když si ode mne bere sešit. Mlčky se do něj dívá a pak mi ho vrazí zpátky.

,,Tadyhle to musíš odečíst, protože se ty znamínka mění,'' vysvětluje mi to co nechápu. Já jen cítím jak se začínám červenat, protože tohle se mi děje vždy v přítomnosti nějakého kluka. 

Po nějaké době si ale zvyknu jeho přítomnosti a normálně se s ním bavím. Což u mě znamená, že mu dokážu odpovědět pouhé ano a ne a další maličkosti.

Zbytek dne tedy probíhal tak, že Tara se učila s Jonathanem, dokud se nezačali mazlit, líbat a chichotat se. Já se učila s Braidnem. Chvílemi jsem i slyšela jak polyká, myslím si, že nám oběma bylo trošku trapné vedle sebe sedět, snažit se pochopit matematiku, když se mezitím ti dva líbali, muchlovali se a  dělali si cucfleky.