Vrah z Deep Webu

12. Dva životy

Pohled Brada:

Užíval jsem si pohled na Veronicu sedíc u stolu. Byla jako perfektně vycvičený pes.
Bylo na ní vidět, že naděje na svobodu se už dávno vzdala. Netušil jsem, že něčeho takového lze docílit tak snadno. Možná už i zapomněla na její pravé jméno.
Ne. Nemůžu myslet na Jane, pořád je to moc čerstvá rána. Veronica opatrně uchopila příbor a dala se do jídla. Její neschopnosti přijít k rozumu jsem věřil natolik, že jsem v klidu odešel do koupelny. Zničehonic jsem uslyšel její křik a poté důkladné rozbití porcelánu o mojí úžasnou podlahu. Když jsem přiběhl do kuchyně, naskytl se mi pohled na tu spoušť. Talíř byl roztřískaný tak moc, že bylo nemožné posbírat všechny střepy, co se válely po zemi. Veronica stála kousek od stolu s rozzuřeným výrazem na tváři a s vidličkou v ruce. Byl jsem naštvaný, ale opravdový vztek jsem dostal, až když se mi vidlička vyjímala v prsu. Nemyslel jsem na bolest ani na krev, která mi z rány začala doslova stříkat. Z jejího výrazu, postoje a chování číšela zloba. I s tou vidličkou v mým těle jsem jí nepřestal dávat lekci. Byl to první záchvat vteku, který jsem dostal, od doby, co tu jsem. Když jsem s ní skončil, všiml jsem si jejího obličeje. Nemohl jsem uvěřit, že jsem i já, ano, dokonce sakra i já, něčeho takového schopen. Najednou se dostavila štiplavá bolest. Bolelo to víc, než bych čekal.
Co naříkám, jí to asi bolí víc než mě. Na zemi bylo tolik krve, že by bylo pošetilé řešit teď nějaké střepy. Z větší části to byla spíš její krev. Když jsem si vyndal vidličku ze svého prsa, všiml jsem si, že jsem ji v tom amoku zabodl do těla i nějaké ty větší kousky rozlámaného talíře.  Vypadalo to, že jsou velmi hluboko a vytáhnout je by byla práce pro opravdu šikovné ruce. To ale kupodivu nebylo to nejhorší. Člověk by se až divil kolik je v obličeji krve. Bál jsem se, že vykrvácí. Né, že bych ji měl nějak rád, ale není to holka na jeden stream. Anna Gregovi v cele vydržela několik let, copak mně žena nevydrží ani týden? Odnesl jsem ji do vany o pustil jí na obličej studenou vodu. Potřeboval jsem vidět, jak moc je to hrozné. Bylo to hrozné. Nic horšího jsem v životě neviděl. Byla to krásná holka. Teď už není. Zastavil jsem vodu a odběhl k výtahu. V druhém patře jsem se sháněl po Joshovi. Když jsem ho konečně našel, řekl jsem mu, že potřebuji jeho pomoc. Neváhal ani vteřinu a ochotně se mnou šel. 

,,Bože, co se tu stalo?"zeptal se, když jsme procházeli kuchyní. Zavedl jsem ho k Veronice a vše mu podrobně vysvětlil. 

,,Dokážeš s tím něco udělat?"zeptal jsem se.

,,Jistě že ano. Bude zase jako nová, stejně tam teď mám jen jednu."usmál se.

,,Moc ti děkuju, už jsem si myslel, že umře."

,,Mohl bych jí udělat něco jako částečnou leukotomii, aby se už něco takového neopakovalo."

,,Stačí mi, když jí spravíš ten obličej a nějak ubereš hlasitost."pousmál jsem se.

,,Maličkost. Tak pojď, zkusíme ji odnést ke mně." 

,,Ale nejdřív jí sundej to mokré a zakrvácené oblečení."řekl a já jsem jí začal svlékat. Když jsem ji sundával tričko, začínala přicházet k sobě. Odnesl jsem ji s Joshem na jeho ... asi sál. Tam jí řekl, že to bude dobré, poté jí píchl nějakou látku, zřejmě anestetikum. 

,,Teď ty. Sundej si tričko."řekl. Sundal jsem si ho a přitom zasténal bolestí, jak se látka třela o ránu. Josh mě ošetřil. Byl jsem mu v tu chvíli opravdu zavázán. Tisíckrát jsem mu děkoval, jako třináctka, co právě dostala lístky na koncert Justina. Možná jsem to trochu přehnal. Vyhnal mě ze sálu, s tím, že to stačí, že musí pracovat. Odešel jsem dolů. Otevřel jsem dveře od cely, kde byla Amanda. Já věděl, proč mít radši dvě. Pousmál jsem se. Měla velmi uslzenou tvář. 

,,Musíš mi spravit náladu."udělal jsem na ni svůj úchylný obličej. Umím ho už fakt dobře. Vzal jsem ji za ruku a táhl k sobě. 

,,Tohle si obleč."hodil jsem na ni nějaké tričko. Jelikož byla nahá, poníženě se oblékla.

,,Pojď sem."dovedl jsem ji do kuchyně. Když uviděla všechnu tu krev, začala nekontrolovatelně vzlykat. Neměl jsem chuť na ní sáhnout. Tak nějak jsem už nechtěl ubližovat. Je to, jako když hrajete hru a zbývá vám už jen jeden život. Musíte být opatrní, abyste to nemuseli hrát celé od znovu. I když musím přiznat, že mě to bavilo.  Snažil jsem se ji uklidnit. Řekl jsem ji, že se ji nic nestane ,,Všechno bude dobré,"povídám a přitom mi na tváři pohrává mírumilovný úsměv. Dal jsem ji to správné náčiní, aby se mohla pustit do úklidu. Pro jistotu jsem se tam s ní uzamknul a abych nějak využil čas v kuchyni, rozhodl jsem se, že bych mohl udělat nějaké to jídlo i pro ni. Vařil jsem, zatímco ona na kolenou ždímala krvavý hadr do kbelíku. Pořád posmrkovala a vypadalo to, že zase začne vzlykat. Pomyslel jsem na svoji sestru, kterou mi Amanda připomínala. Zatím jsem nikoho ve svém životě neudělal šťastným. Popravdě, jediný, komu chci dělat radost, je Greg. Můj šéf, můj vzor. Mohl bych napsat něco jako úterky s Gregem. Bylo by to fantastické a jsem si docela jistý, že by to byl bestseller. Nebylo by to jako ty dnešní rádoby horory, tohle by bylo pravé a každý by to při čtení poznal. Každý čtenář by ocenil takový skvost do své knihovny. Naše životy úplně svlečené na papíře, přede všemi. Jak nádherná představa.

,,Hotovo."prolomila naše ticho Amanda. Otočil jsem se na ní. Vypadala dost unaveně. Nechal jsem jí, ať se nají. Pokud si dobře vzpomínám, posledně v našem aktu hrál hlavní roli zapalovač.
Pozoroval jsem ji. Každý pohyb, který vykonala. Ještě pořád je v ní to dítě. Jí neohrabaně, nechová se jako dáma. V tomhle domě stejně dívky nemají možnost příliš nás ovlivňovat svým chováním. A přesto mě v tom parku nějak okouzlila. Jakoby vydávala signál, že potřebuje někoho jako jsem já. Když dojedla, vzal jsem ji nahoru. Zase v té samé místnosti, jako předtím.

,,Bojíš se?"zeptal jsem se jí.

,,Mohla bych. Ale nevidím jediný důvod proč, když je tu se mnou náš spasitel."odpověděla. Chvíli jsem na ní jen nevěřícně koukal.

,,Né. Ty nejsi věřící. Ale jestli se nebojíš, brzy jistě budeš."

,,Ráda bych věděla, proč něco takového děláš? Tebe baví mi takhle ubližovat?"začala se třást. Krásně se chvěla.

,,Miluju to."důrazně jsem odpověděl. Chtěla něco říct, ale já jsem jí políbil. Jelikož ještě nebyla svázaná, odtrhla mě od sebe. Hned se mi vybavila vzpomínka na zatracené mládí, kdy holky určovaly, co s nimi smím a nesmím dělat. Jenže teď si můžu dělat, co chci. A dělat se to chystám. Mohl bych jí říct ,,bude se ti to líbit,, ale není mým záměrem, abychom si užili oba. Přeci, pro jednoho ráj, je pro druhého peklo. Životní motto? Ani nevím. Vždy se řídím tím, co chci právě teď. Právě teď chci, aby tato nevinná dívenka trpěla.

                                  ****