Before I knew you

Prolog

Před měsícem jsme se s mamkou rozhodli, že pojedeme do New Yorku. Nevěděla jsem proč, ani za co, jelikož u nás nikdy nebyli peníze na zbyt. Nebyla jsem proti, naopak, líbil se mi nápad, že se někam konečně podíváme. Od tátovy smrti jsme se nehnuli z domu, prakticky jen do školy, do práce nebo na nákup. Kompletně jsme vyškrtly kulturní život.

Procházeli jsme zasněženou ulicí, celé promrzlé a hladové. Celý den jsme chodili po New Yorku a zapomněli na jídlo. Zašli jsme do nějaké blízké restaurace, která nevypadala moc draze. Číšník nám přinesl menu a objednali jsme si pití. Při čekání na jídlo mamka byla celkem nervózní, věděla jsem, že mě čeká nepříjemný rozhovor, zjevně pro nás obě.

„Víš, po tátově smrti jsme toho moc nezažili, co?"
„Mami, to je ta poslední věc, o které se chci dneska bavit. Sama moc dobře víš, že jsem se s tím ještě pořádně nevyrovnala." Zavrčela jsem. Vážně jsem nestála o probrečenou večeři.
„Potřebovala bych ti něco důležitého říct. Možná už jsi se to měla dozvědět dávno, ale viděla jsem, že na tom nejsi pořád dobře, takže jsem ti to neřekla a hlavně, nevěděla jsem, jak budeš reagovat. Jsou to už pomalu dva roky, co táta zemřel a já jsem se rozhodla posunout dál. Počítám s tím, že na mě budeš naštvaná, ale asi bude lepší tě postavit před hotovou věc." Řekla nervózně máma. Netušila jsem, kam tím míří.
,,Netuším, co tím chceš říct, ale pokračuj. Taky bych se tě chtěla na něco zeptat."
„No, víš, že jsem v poslední době neměla moc čas a věčně byla pryč. Našla jsem si přítele, je to vysoce postavený ředitel. Bydlí u Plzně. Má syna, tomu je devatenáct, takže si snad budete rozumět. Jde o to, že tuhle cestu nám zaplatil on. Doufali jsme, že tě to nějak obměkčí a bude to lehčí. Až se vrátíme do Čech, nepojedeme už domů, ale k němu, stěhujeme se tam. Dostala jsem práci ve firmě, kde pracuje i on. Na škole tě necháme, nemá cenu tě přendavat, ty by si stejně nešla."

Mamka dokončila svůj monolog. Zírala jsem na ní s otevřenou pusou a do očí se mi drali slzy. Nemohla jsem tomu věřit. Vytrhla mě bez rozloučení z místa, kde jsem měla všechno. Domov, kamarády a práci. Slzy jsem neudržela. Postavila mě před hotovou věc jako by to pro mě mělo být jednodušší. Během pár vteřin nechala všechny moje vzpomínky na místě, kde jsem strávila dětství. Nechtěla jsem pryč, ale nic jiného mi nezbylo.

Do odletu jsem s ní nepromluvila, jen když to bylo nutné. Celou tu dobu jsem měla smíšené pocity, nevěděla jsem, jestli se chci vrátit zpátky doČech, nebo zůstat tady. Každopádně při kontrole na letišti mi došlo, že tady zůstat vážně nemůžu. Let byl snad nekonečný. Cestou sem jsme plánovali, co všechno a kdy navštívíme a teď jsem přemýšlela nad tím, co vlastně budu dělat.Neřekla mi, jestli budu mít svůj pokoj nebo se budu muset dělit s ním. Po dvou hodinách letu moje víčka ztěžkla, usnula jsem a budila mě až máma nad Prahou, že jsme na místě.