Before I knew you

Přílet do Prahy

Probudilo mě slabé klepání na rameno. Otevřela jsem oči a viděla Prahu. Ne nadarmo se říká, že všude dobře, ale doma nejlíp. Dostali jsme instrukce, že se máme připoutat a vyčkat do úplného zastavení letadla. V hlavě mi běhala spousta myšlenek, hlavně ty, co budu dělat. Neměla jsem nic. Vystoupili jsme z letadla, šli si pro kufry a já následovala mámu.

Vylezli jsme ven. Teda, máma vylezla ven, já si ještě běžela do Starbucks pro kafe a až pak jsem šla ven. Čekala tam s nějakým mladým klukem přibližně v mém věku. Vlasy měl upravené do rozcuchu. Byl celkem pěkný, to se musí uznat. Šla jsem k nim s očekáváním, co se stane.

„Ahoj, jsem Martin. Ty jsi Anet, že jo?"
„Jo... ahoj." Odvětila jsem suše. Neměla jsem náladu si s ním povídat.

Šli jsme k autu, na to že mu bylo devatenáct měl docela luxus auto, přece jenom, kdo si může v devatenácti dovolit auto za pomalu dva miliony. Chvíli jsem na to auto čuměla. Ano, přiznávám, jsem holka na báva, ale co si budeme, po téhle zlaté krásce by se otočil každý. Dal nám kufry do auta a já si sedla dopředu. Vzadu jsem sedět nechtěla, za prvé tam bylo málo místa, jelikož měl kupé a za druhé, dělalo se mi vzadu špatně. Instinktivně mi došlo, že aspoň s ním musím vycházet a navíc, on za nic nemohl. Byla jsem naštvaná na mámu, že mi to neřekla a trochu – dobře, trochu víc na toho jejího přítele, že si nás nastěhoval domů, aniž by mě znal. Další fakt byl ten, že jsme si blízko věkově, je mezi námi rozdíl něco málo přes dva roky, takže by mě mohl chápat líp než ty dvě hrdličky.

„Jak bylo v NY?" zeptal se současně s pohledem na mě a usmál se.
„Super. Jestli mam být upřímná, posralo se to ve chvilce, kdy mi máma řekla, že se domů už nevrátím. Od té doby jsem s ní nepromluvila..."
„Proč?"
„Představ si, že šestnáct let žiješ na vesnici, máš tam všechno, rodinu, kamarády, práci, vzpomínky a lidi, na kterých ti záleží. Najednou ti řeknou, že se stěhuješ, nenechají tě se rozloučit, nenechají tě se rozhodnout co vlastně chceš a postaví tě před hotovou věc a myslí si, že to výlet spraví. Nemůžeš nic udělat, nevíš, na čem jsi a stěhuješ se k lidem, který si v životě neviděl a na místo, kde to vůbec neznáš."
„Chápu. Taky bych byl asi naštvaný. Jinak... přežiješ, když se budeme dělit pár týdnů o pokoj, než si zařídíš ten svůj? Táta to celý zaplatí, ty si ho uděláš podle svých představ, ale prosím, nebuď náročná. Jelikož je táta pořád v práci, budu to s tebou muset zařizovat a montovat já." Řekl a zasmál se. Jeho smích byl chytlavý. Až teď jsem si všimla pronikavě modrých očí.
„V pohodě, stejně asi většinu času budu někde jinde..."
„Kde bys chtěla být?"
„Něco si najdu."

Zbytek cesty probíhal v klidu. Hodně jsme si povídali. Byl to vážně fajn kluk. Nějak mi ani nevadilo, že se s ním budu muset dělit o pokoj...zatím. Matka spala celou dobu. Přijeli jsme domů a první co jsem viděla byla vila. Nebyl to obyčejný dům. Byla to doslova vila, jelikož tak velký a luxusní barák jsem dlouho neviděla. Před domem nás čekal muž v matky věku v obleku. Stál také u BMW, ovšem u většího a zjevně trošku dražšího.

Vystoupila jsem z auta, matka hned za mnou a rozběhla se mu do náruče. Začala mezi nimi výměna slin, což jsme ani jeden nepotřebovali vidět, tak jsme se otočili. Vyndala jsem si mezitím kufr z auta a když se docucali, šla jsem za ním. Představila jsem se s podáním ruky a falešným úsměvem. Nehodlala jsem se přetvařovat dlouho, ale předvedla jsem ten nejhorší falešný úsměv, co jde. Každopádně nemohl čekat nic jiného. Vešla jsem do domu a následovala Martina do schodů. Vzal mi kufr k němu do pokoje, kde jsem měla i ostatní věci.

„Zbytek věcí z domova máš tady. Učení jsem ti dal na stůl, to ti ještě vyklidím šuplík, nebo jestli si to necháš někde jen tak pohozený, jak budeš chtít. Asi nemá cenu dělat ti místo ve skříni. Kdyby sis něco chtěla pověsit tak tam místo je... a další problém je tu s postelí. Mam sice jedno a půl lůžka, ale kdyby ti vadilo spát v jedné posteli tak si můžu lehnout na gauč nebo si nafouknu matraci."
„Děkuju. Učení si stejně nechávám ve škole, takže to málo co si nosím domů může zůstat na stole. Do skříně si dám jenom pár věcí a o postel se podělíme v pohodě. Mimochodem, kdo mi balil doma oblečení?" zeptala jsem se s úšklebkem.
„Já. Máš toho fakt hodně." Řekl se smíchem.
„Hele, máš čas? Chtěla bych si ten pokoj zařídit co nejrychleji, tak jestli bychom nemohli jet koupit barvu a vymalovat tam."
„Klidně. Napíšu klukům, jestli nám přijdou pomoct? Nabereme je když tak v Plzni."

Šli jsme dolů a já doufala, že se vyhnu rozhovoru s jeho otcem. Nevyhnula. Byl zvědavý, jak bylo v NY. Po hodinovém vyprávění jsem se konečně dostala k věci. Nebyl proti, dal nám peníze na barvu a další potřebné věci a o chvilku jsme byli na cestě do OBI. Nechtěla jsem tam strávit moc dlouho, ale rozhodování mezi baby pink, šedou nebo béžovou se zdálo jako ta nejtěžší věc na světě. Po půl hodině za pomoci jeho kamarádů jsem se rozhodla pro světle šedou. Byla taková neutrální a hodila se vlastně ke všemu. Byla jsem pořád nějak vyplašená, takže jsem s jeho kamarády nemluvila.

Vymalovali jsme celkem rychle. Byli to jen dvě stěny, nechtěla jsem celý pokoj, vypadalo by to příliš smutně, takhle to pokoj opticky zvětšilo, což byl účel i přes to, že pokoj byl sám o sobě velký dost. Kluci zůstali, zapnuli si FIFU a řvali na celý barák, jelikož se nedokázali smířit s prohrou. Šla jsem si dát sprchu, kde moje mysl konečně vypla. Hned co jsem vylezla a převlékla se do legín a mikiny jsem začala hledat notebook, ale marně. Poprosila jsem Martina, jestli by mi nepůjčil svůj. Chtěla jsem se kouknout na koberce a nějaký nábytek, který bych chtěla. Do neděle by stěny měli uschnout, takže když bychom zítra dojeli pro koberec a v neděli pro nábytek, v pondělí bych ho měla doma a do středy bych vlastně měla pokoj. Upřímně, nechtěla jsem oxidovat u něj moc dlouho a chtěla jsem mít taky svoje soukromí.

„Martine? Mohla bych si prosím půjčit notebook? Ten svůj nemůžu najít." Zeptala jsem se s psíma očkama.
„Jo, je na stole. Nedával jsem ho do toho kufru?"
„Nevím, nekoukala jsem."
„To je jedno." Přišel ke mně a odemknul ho. „Na co ho vlastně chceš?" zeptal se tišeji.
„Chci se kouknout na nějaký nábytek, abych pokoj měla co nejrychleji. Byl by problém tam v neděli sjet? Nebo zítra, to je jedno."
„Kam?"
„Do IKEI."
„Okej, není problém." Odpověděl a usmál se.