Before I knew you

Slabá, k tabuli!

Dorazila jsem do školy a v tu chvíli na mě skočila moje nejlepší kamarádka. Chyběla mi. Nezbylo mi nic jiného než spustit vyprávění z New Yorku.
„Asi bych ti něco měla říct." Řekla jsem s nervozitou v hlase.
„Jestli mi řekneš, že přecházíš na jinou školu, jsi těhotná nebo že umíráš, zabiju tě rovnou!" Řekla se smíchem.
„Ne, nic z toho. Jenom...máma si našla přítele. Řekla mi to v NY. Mysleli si, že to výlet spraví. Nic z toho by nebylo tak strašný, kdyby si nás nenastěhoval hned k sobě. Na což si vlastně taky už moc nestěžuju, jelikož mi platí celej pokoj a jeho syn, o kterým jsem si myslela ze začátku bůh ví co, je docela fajn, ale postavila mě před hotovou věc. Nenechala mě se ani rozloučit s Verčou, nic."
„Tak to je fajn ne?" Řekla jen tak do větru, sama nevěděla, jak reagovat.
„O to nejde, začíná se mi to docela líbit, jelikož si to u mě chce vyžehlit, takže mam trojnásobně vyšší kapesný. Ale o peníze nejde. Hlavní je to, že Martin má moooc hezký kamarády." Řekla jsem se smíchem.
„Jména, fotky, podrobnej popis chování, hned! Zahajujeme výběrové řízení na tvého partnera!" Zahlásila a obě jsme se začali smát.

„Slabá, k tabuli!" vyprskla učitelka. Zvedla jsem se a šla. Upřímně, právo bylo zlo.
„Tak, Aneto, co nám povíš k zákonu o policii?" zeptala se učitelka a já věděla, že jsem v prdeli.
„No... je to zákon týkající se PČR."
„A dál?"
„No je tam popsáno, jak mají jednat, co můžou a co nesmí... asi? Dál netušim."
„Dobře, jak bys tohle celé nazvala?" Zeptala se a já mlčela.
„Tak jinak, co ti řekne policista, když tě zatkne." Zoufalost v jejím hlase se nedala přeslechnout.
„Opřete se rukama o kapotu, nohy od sebe. Provedu bezpečnostní kontrolu, nějaké zbraně nebo jehly nebo cokoliv, o co bych se mohl zranit?" Řekla jsem s úšklebkem.
„To jsem nemyslela, co dál?" Už jí ze mě docházela trpělivost.
„Teď jste omezena na osobní svobodě, budou vám přiloženy pouta po dobu převozu. Tak, hlavu dolu, připoutáme vás pro naši a vaši bezpečnost a kolega si sedne vedle vás." Vážně jsem netušila, co po mě chce.
„Vlastní zkušenosti? Chtěla jsem slyšet právní úkony, ne to, co ti řekne. Za pět, sednout."
„Ale no tak, co ta originalita no?" Žadonila jsem.
„Dobře, beru v potaz, je to jeden bod navíc, což vlastně známku nezmění."
„Paní učitelko, já toho fakt víc nevím a navíc, k čemu nám bude v životě přesné znění zákonů, když stejně polovina z nás skončí v Penny za kasou." Argument, který jsem používala docela často.
„Fajn, čtyři mínus a sednout než si to rozmyslim." Zavrčela a já se vítězně usmála.

Tahle to šlo snad celýtýden, zkoušení, testy, zkoušení a zase testy. Na to, že je po pololetí sipořád nedávají pokoj. Na střední jsem se naučila spoustu věcí – nesnášet sebe,nesnášet všechny kolem mě, snášet spánkový deficit, pít litry kafe, chlastat,kouřit, na nic není čas a že všechno se dá zvládnout za noc. Byl čtvrtek a jápřijela domů okolo páté. Dnes jsem tréning neměla, takže jsem s sebou hnedpleskla na postel. Unaveně jsem začala mrmlat do polštáře, že už z posteledneska nevylezu, jak mě všechno štve a že chci spát. Martin seděl u stolu aučil se. Letos maturoval a já měla pocit, že maturuju taky. Za poslední týdenjsem u jeho učení proseděla víc než u svého. Vypisovat mu maturitní četbu bylacelkem zábava, jelikož jsem absolutně netušila, o čem ty knížky jsou a ontvrdil, že je četl.