Before I knew you

Nákupy

V neděli ráno jsem se probudila docela brzo. Oběma nám bylo jasné, že to nebudou nákupy jen tak na dvě hodiny. Vstali jsme okolo osmé. Možná vám to přijde normální, ale o víkendech nevylezu z postele dřív jak v deset hodin. Až dnes jsem zjistila, že má vedle pokoje balkon. Využila jsem toho, oblékla se a zapálila si cigaretu. Ano, ano, zkažená společností. Nikdy jsem nebyla svatoušek. Dávka nikotinu mě probrala, típla jsem cigaretu a šla do kuchyně na snídani. Po příchodu jsem zjistila, že Martin je v kuchyni úplně ztracený. Pospíchali jsme, takže on se šel připravit a já mezitím udělala jídlo a nasnídala se. Časově to vyšlo akorát, dojedla jsem a on přišel dolů.

Na to, že byl únor bylo venku docela teplo. Oblékla jsem si černé legíny Adidas, oversized mikinu a přes to jsem hodila jen džínovou bundu. Teď přišel kámen úrazu – boty. Běžela jsem dolů s dvěma páry v ruce – bílé Nike Huarrache nebo černé Adidas Superstar s metalickou špičkou. Vyhráli Nike. Make-up jsem nijak neřešila, jednoduchá linka, obočí, řasenka a trochu bronzer, abych nebyla tak bledá. Vlasy jsem si stáhla do rozcuchaného drdolu a vzala telefon a peněženku. Seběhla jsem dolu, už dnes asi po páté, a to jsem vzhůru ani ne hodinu a čekal tam s námi i jeho kamarád.

Vyjeli jsme a do Prahy dorazili okolo jedenácté. Cestou jsme se stavěli v KFC, abychom se nezdržovali jídlem tam. První zastávka byla IKEA. Měla jsem určitou představu, jak bych pokoj chtěla, ale na prodejně toho měli víc než na internetu. Po upozornění Martina, že tam mam vlastně oddělený šatník a koupelnu se nakupování protáhlo. Sladila jsem si pokoj do šedé, černé, bílé a světle růžové.

Cesta domů byla dlouhá, byla jsem docela unavená a fakt, že mě tohle čeká ještě minimálně dvakrát mě moc netěšil. Vybrala jsem si to základní, postel, skříně, stůl, koupelnu, poličky a další. Po dohadování, co za koberec jsme usoudili, že bude nejlepší udělat podlahu a koupit tam větší koberec k posteli.
„Anet?" zeptal se potichu Martin.
„No?"
„Co se vlastně stalo tvýmu tátovi. Chápu, když o tom nebudeš chtít mluvit...jenom... zajímalo by mě to." Tahle otázka mě trochu zarazila. Věděla jsem, že mu to stejně dřív nebo později budu muset říct.
„Bylo to na Valentýna, jediný, co přišlo byli růže, táta už se domů nevrátil. On nebyl dobrej táta, on byl skvělej táta. Snažila jsem se celou dobu, aby na mě táta byl pyšný. Dělala jsem, co jsem mohla. Vrátila jsem se ten den ze zápasu. Poslední týdny se mi dařilo, táta říkal, že se na mě přijde podívat a prohodí si službu a vezme si noční. Jenže mu to nepovolili. Ten den jsem se ani na rozbruslení nerozhlížela, jestli tam je. Věděla jsem, že kdyby tam nebyl, rozhodilo by mě to. On byl moje největší podpora, on byl ten, co mě přivedl k hokeji. Odehrála jsem z mýho pohledu skvělej zápas. Přišla jsem domů a viděla mámu, jak sedí v chodbě na zemi, v rukou drží dva pugety růží a brečí. Nevěděla jsem, co se stalo. Dala mi jeden puget a řekla, že je od táty. Šel na ranní, měli zrovna silniční kontrolu, když zastavoval jednoho chlapa, tak mu nezastavil a srazil ho. Později jsem zjistila, že to byl otec mého bývalého přítele. Jelikož jsem jeho synáčkovi, kterej mě podváděl zlomila srdíčko tak mi přejel tátu. Za každou cenu se mi snažil ublížit. Nikdo mi tátu nevrátí, nikdo mi ho nenahradí. Ale vim, že se táta shora kouká. Byl by na mě pyšný. Vím to. Vždycky, když jsem byla nervózní před zápasem, říkal, ať hraju jako by se nikdo nedíval. Ty lidi na tribunách neovlivní to, jestli udělám chybu nebo dám gól. Říkal, ať hraju, jak by to byl můj poslední zápas. Dávala jsem do toho všechno. Nebýt jeho, nedotáhnu to tam, kde teď jsem. To jemu vděčím za moje úspěchy. Byl hrdý, když jsem vyhrávala a věrný, když se mi nedařilo. Tak moc mi chybí. Udělala bych cokoliv, abych ho měla zpátky." Slzy se prodrali na povrch a stékaly jedna po druhé po mých tvářích.

Čekala jsem na jeho reakci, nevěděla jsem, co od toho očekávat. Jenom se na mě podíval se soucitem v očích a neřekl nic. Byla jsem mu za to vděčná, asi ani netušil co na to říct.

Přijeli jsme domů něco před půlnocí, zdrželi jsme se ještě v čajovně. Šla jsem do sprchy a hned zalezla do postele. Ani jsem neměla hlad, byla jsem prostě jenom vyčerpaná. Martin přišel o chvilku déle a lehl si vedle mě. Byla jsem trošku mimo z rozhovoru v autě. Celou tu dobu v čajovně a po cestě domů se mi v hlavě přemítali momenty s tátou. On sehrál v mém životě velikou roli, byl můj vzor a jeho ztráta se na mě hodně podepsala. V těchto chvílích jsem nevnímala okolí. Myslím, že jsem v čajovně i brečela, ale nějak jsem to nezaregistrovala. Za poslední dva roky jsem na sobě hrozně zapracovala. Snažila jsem se zlepšit všechno, co šlo, bruslení, střelbu, dynamiku, výbušnost. Bylo to znát, vypracovala jsem se do první pětky, dotáhla to na mistrovství žen, stala se kapitánkou a vyhrála titul se svým týmem. Byla jsem na sebe hrdá. V hlavě jsem stále měla ten blok, kdyby tohle, kdyby tamto. Musela jsem se pohnout dál. Teď jsem k tomu měla skvělou příležitost.

Ráno jsem se vzbudila a byla přitulená k Martinovi. Dobře, možná je to divný, ale ve spánku neovlivním svůj pohyb. Vždycky jsem byla trošku přítulná, dobře, někdy až moc, ale co, to se stává. Vstala jsem a došlo mi, že je pondělí a já zase musím do školy. Sešla jsem do kuchyně, kde jsem udělala snídani. Máma s Romanem už byli v práci, za což jsem byla ráda. Martinovi jsem namazala rohlík s plátkovým sýrem a sobě udělala ovocné smoothie na cestu. Vyběhla jsem do koupelny, vlasy jsem si vyžehlila, namalovala se a vyčistila si zuby a šla jsem do pokoje. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na stále spícího Martina. Vstával až okolo sedmé, zatím co já v pět, abych stihla autobus do školy. Vzala jsem na sebe černé džíny, ukradla jsem Martinovi khaki mikinu a přes to hodila teplou koženou bundu s kožíškem. Na nohy jsem vzala boty ve stejné barvě a batoh. Cestou jsem jen popadla klíče, jídlo a vyběhla na autobus. Nikdy nestíhám autobus, i kdyby mi jel naproti.