Neviditelná- HP FF

Část 11.- Tajemství

,,Jamesi, chytej!" Sirius Black létá na koštěti na prostorné louce plné studentů.

,,Teď nemůžu, nech si camrál. Hned se vrátím!" Brýlatý chlapec se otočí směrem k zrzce a blondýnce. Vyrazí vysokou rychlostí k nim. Obě dvě se tak leknou, že si raději dřepnou, aby je nesrazil. James se zasměje a přistane elegantně před nimi. ,,Klídek, to bych ti nikdy neudělal Evansová. Co kdyby jsi se mnou za to..."

,,Zapomeň ať jde o cokoliv!" Lily se zvedne a vytáhne i svou nejlepší kamarádku. Celá louka už se smála tomu, jak se děvčata ztrapnila když se sehla a nyní se smějí odpálkovanému Jamesovi, který se vrací k pobertům.

,,Mrška jedna..." uchechtne se pro sebe James a sedne si na deku vedle Remuse. Ten se na Ivet raději ani nepodíval. ,,Jdi za ní."

,,Co?" Zvedne hlavu od knihy, kterou stejně celou tu dobu nečte, a dělá zmateného.

,,Jdi za Ivet. Bude už v pohodě." Zakroutí nad ním James očima a lehne si na záda.

,,Ne, nechce se mnou mluvit."

,,Tak to přesně nemůžeš nikdy vědět." Snese se k nim Sirius ze vzduchu.

,,Tady to je jistý."

,,Víš, holky mají své dny. A při nich jsou někdy dost nabručený. A..." Začne vysvětlovat Tichošlápek, ale Remus se zvedne naštváním.

,,Bomba. O anatomii holek mi fakt vyprávět nemusíš." Nasupeně sebere knihu na zemi a odchází.

,,Kam jdeš?" Zeptá se s plnou pusou Peter.

,,K jezeru. Neboli tam, kde nikdo nebude mít tak debilní kecy jako vy." Odsekne.

Ivet pozoruje ze své deky kus dál tu scénu. Vidí jak Remus odchází a vzpomene si na jejich poslední setkání.

,,Musím se mu omluvit." Řekne potichu jen pro sebe. ,,Lily, jdu se jen na něco podívat k jezeru." Pomalu se začne zvedat.

,,Myslíš na něco s hnědými vlasy a jménem Remus?" Usměje se na ní Zrzka. ,,Jen jdi, mě to nevadí." Ivetka se děkovně usměje a rozjede se z mírného kopečka za ním.

Když dojde až k vodě uvidí Remuse sedět na břehu, přičemž kniha je odhozena metr za ním. Kouká se na odraz slunce v jezeře, jakoby z něj chtěl vyčíst pomoc.

,,Jsi poslední dobou dost bledý." Ozve se potichu Blondýnka.

Remus sebou trhne, ale neotočí se. Ivet se tedy rozhodne sednout si vedle něj. On stále nehne brvou a jen pozoruje vodu.

,,Teda, byl jsi bledý vždy... jen poslední týden jsi nějak víc." Pokusí se Ivet znovu navázat konverzaci. Podívá se mu do očí a čeká na odpověď, ta nepřichází. Povzdechne si a podívá se na stejný odraz v jezeře. ,,Promiň Reme, nemyslela jsem to tak..."

,,Jen nevím... prostě nedokážu pochopit..." Zakroutí hlavou a trhne očima k těm bledě modrým. ,,Proč mi nic neřekneš? Myslel jsem, že jsme..." v tu chvilku se zastaví a sklopí zrak. ,,Asi přátelé..." dodá potichu.

,,Jsme, jen je to o něco složitější." Odvětí mu. Krátce se usměje a pokračuje. ,,Každý má svá tajemství, Reme. I ty máš to své o bledé tváři a pokud si ho chceš nechat pro sebe, chápu to. Jestli chceš to své ti řeknu. Ale jestli nebudeš mlčet jako hrob, utopím tě uprostřed jezera."

Nebelvír zvedne hlavu zpět a usměje se také. ,,Budu, jen nechci aby ses trápila a já na tobě vidím, že se teď trápíš."

,,Mám stejnou starost o tebe." Položí svou ruku na jeho a hned s ní zase ucukne zpět. ,,Začala bych asi Davidem..."