Poslední hlava Hydry

7. Jen další klec?

Po nějaké době...

Další dny uplynuli od mého probuzení.
Pane bože... Dejte mi někdo něco barevného nebo se z té bílé už pobleju...
Brblala jsem si v hlavě pokaždé, co jsem otevřela oči. Bílé stěny, bílá postel, bílé záclony, bílé oblečení... Bílá, bílí, bílé... Trčím v tomhle pokoji už pár týdnů a už se z ní opravdu začala stávat má nejméně oblíbená barva. Jestli svoboda znamená mít hlídací náramek jak neposlušné zvíře, nemluvě o tom, že na Stragerovo doporučení byly přidány silné elektrické šoky při překročení prahu dveří mého pokoje... tak to nic moc skvělého není...

Posadila jsem se a chvíli hleděla na mraky za oknem.
Ten výhled se mi asi nikdy neomrzí...
Z ničeho nic se mi zamotala hlava a já nechala své tělo spadnout na chladnout dřevěnou podlahu.
,,Neměla by jste ležet na studené zemi." Ozval se z nenadání celkem milý mužský hlas za dveřmi. ,,Bojíš se, že tě zakousnu k obědu, že komunikuješ skrz dveře?
A když jsme u toho nemáš s sebou něco k jídlu??" protočila jsem otráveně panenky, ale zároveň se zvědavostí pozorovala dveře co se v nich objeví.
,,Nemám se proč bát, to co jsem byste neporazila" vešel s pozdechnutím do místnosti Banner.

,,Fury mě poslal abych s vámi promluvil a zkontroloval vás."
,,Řekla jsem vám vše co vím... Několikrát...a myslím, že kontrola není nutná, když jsou tu po pokoji kamery a nemůžu ani vykročit ze dveří." uchechtnula jsem se, zvedla do sedu a záda si opřela o bok postele.
,,Myslel jsem zkontrolovat váš zdravotní stav. A mimochodem... nejsem zastánce názoru, že byste tu měla být zavřená jak v nějaké kleci." mile se usmál a pomohl mi na nohy. Teda na nohu. Je celkem... Jak je to slovo?... Milí?.... Vypadá jako člověk, kterému se dá důvěřovat... A je to asi jediný "člověk" co ví, jaké to je....Mít druhou tvář...
Zauvažovala jsem ve své hlavě. Pozorovala jsem ho jak mi opatrně rozmotává obvazy. Delší dobu zkoumal střelnou ránu, která se nějak nechce uzdravit.

To je divný.... Taková malá rána se mi vždycky uzdravila do pár sekund... Maximálně minut...
,,Tak krvácení se povedlo zastavit, ale od posledně ti to lehce nateklo... Alespoň už to nemáš zanícené"
,,Ještě nikdy jsem neměla takový problém s uzdravením" zvednu pobaveně obočí ,, divím se, že jsem na kontrolu nepozvali Strange... Takového zdatného doktora s vysokým egem a vznešeným červeným pláštíkem, co ho moc neposlouchá a divím se, že mu občas nenafackuje" chvíli bylo ticho, ale pak jsme se oba začali smát.
,,To by bylo jistě vtipné pozotovat. Jestli se to někdy stane pořídím vám lístky do první řady."

,,Prosím, tykej mi... Jsem Mirriam" s pravým přátelským úsměvem, jsme k němu natáhnula ruku.
,,Těší mě Bruce Banner" vložil ruku do mé a nohu mi znovu zavázal čistým obvazem.
,,Mohl bys mi prosím sehnat nějaké barvy, štětce, tužku, blok, nářadí a tak dál??  Jen abych měla jak zabít čas v téhle přebělené cele a mohla z toho udělat obyčejný pokoj... Víš takový ten jako bývá v časopisech s nábytkem..."
Udělala jsem na něj prosebná očka.
,,Uvidím co se dá dělat." Vřele se usmál a pokračoval v ošetřování.
,,Tady." Podal mi cosi zabalené do ubrousku. Opatrně jsme jej rozbalili a nestačila se divit. Bylo tam pár sušenek. Pár obyčejných sušenek s kousky čokolády, z kterých jsem měla slzy na krajíčku. Nekecám. Vážně se mi z toho chtělo brečet jako malé holce.
,,Nevím co na to říct. Čím jsem si to zasloužila??" Úspěšně jsem zakryla roztřesený hlas a slzy zahnala zpět do slzného kanálku.
,, To nestojí za řeč. Myslím, že po tom co sis prožila si zasloužíš trochu laskavosti. Navíc je to jen pár sušenek... Máš náhodou někde nějakou sponu nebo tak?" Vlídně se usmál a soucitně položil ruku na mou paži.
,,Jistě..." vytáhla jsem z vlasů pírko a podala mu jej.
,,Snad to bude stačit" S úsměvem si ho vezla a začal se s ním šťourat v náramku na mé zdravé noze až ho nakonec sundal.

,,Páni... Děkuji" zabrblala jsem šťastně s plnou pusou sušenek a objala jej s velkou vděčností v hlase.
,,Není správné tě tu držet jak nějaké zvíře. Jsi mladá a už sis toho vytrpěla dost." pohladil mě po vlasech ,,na to popálení od toho náramku ti něco seženu." Naposledy se pousmál a v klidu odešel.
Jakmile se za ním zavřeli dveře začala jsem se radovat a skákat po celém pokoji, jako malé dítě o Vánocích.

Ovšem ve chvíli kdy jsem dopadla na zraněnou nohu jsem ladně slítnula obličejem na podlahu. Zakvílila jsem, že ani sama nevím jestli radostí nebo bolestí. Zvednu se a protáhnu.
... Úúíííí.... Chce to něco provést tomu nafoukanci... Co mu provedu?... Co mu provedu?... Něco strašného... Muhahahaha.... Ale co... Toť otázka života... Vlastně spíš otázka příštích pár hodin...
Hmm.... Bude to sladká pomsta...
Uchechtnu se a svalím se na postel. Ale teď se na chvíli prospím...