This is so crazy [Maxverly] (CZ)

11. Kapitola - Vyvrhelové

Bev vešla do řiditelny. Nevěděla co od toho má očekávat, takže když objevila prázdnou míst, dost jí to zklamalo. Co si myslela? Radši tu myšlenku zahnala a obrátila se na řiditele. ,,Tak co jste ode mne potřeboval?" Ten se ale rozhlížel dokola. ,,Byla tu taková zrzavá holka. Teď tu byla." Beverly poskočilo srdce. ,,Se vší úctou pane, jste si jistý že tu někdo takový byl?" Řekla s hranou zdvořilostí. Měla na tváři velký úsměv. ,,Byla tu. Jmenovala se Max." Bevyn úsměv se ještě rozšířit. ,,Co vám příjde vtipné Marsh!?" ,,Ale nic pane." Udělala krok dozadu a zabouchla za sebou dveře. Rozeběhla se chodbou. ,,Max!?" Zavolala, ale pak jí došlo že všichni jsou ve třídách a že ji určitě někdo slyšel. Rozrazila velké vchodové dveře a vyřítila se na dvorek školy. Nadechla se z plných plic. ,,Max!" Věděla to. Maxine byla někde poblíž. Max to tu neznala, takže nemohla být daleko. Volala na ni. Nechápala to. Proč by před ní utíkala? Běžela na náměstí. Měla pocit že se jí podlomí kolena, když na druhé straně uviděla její rudé vlasy. Beverly se první zastavila, ale když viděla že Max běží dál, taky přidala do kroku. ,,Max!" Zahla do uličky. Bev hned za ní. Doběhly až na kraj města. Začínal tu les. Max se zastavila. Pomalu se otočila. Měla uslzené oči a další slzy jí tekly po obličeji, když viděla tu za kterou tak dlouho jela a pak před ní utíkala. Bev se k ní přiblížila a obejmula ji. Držela ji v náručí a měla položené ruce na jejích zádech. ,,To je dobrý." Snažila se jí uklidnit, ale ona sama působila dost zlomeně. ,,Proč si předemou utekla?" Řekla jí když ji pustila, ale pořád měla ruce na jejích ramenech. ,,Já nevím. Asi- asi jsem se bála že mě odmítneš." Sklopila zrak. Bev ji ale hlavu zase zvedla, aby se jí dívala do očí. ,,To bych nikdy neudělala." Řekla a pořád se slzami v očích. ,,A co uděláš teď?" Zeptala se Max. Beverly ale věděla. Naklonila se k Max a políbila ji. Jen tak letmo, přesto i to jí dokázalo rozehnal krev po celém těle. ,,Víš co?" Začala Bev jako by se právě nic nestalo. ,,Počkej tu chvíli." Než stihla něco navrhnout byla pryč. Max si sedla do trávy a čekala. Vzala si do ruky kytku a začala s ní točit mezi prsty. Dala si jí do vlasů, když viděla jak Bev přichází s jejím batohem, který cestou zahodila a s jakýmsi pytlem. Beze slov jí podala batoh, aby si mohla hodit pytel přez rameno. ,,Co to máš?" Max ukázala na pytel. ,,V tom dneska budeme spát." ,,To je stan?" ,,Jasně. Tak pojď, tady by nás nikdo nemusel vidět." Max ale pořád stála na jednom místě. Bev se na ni otočila. ,,Ani bys nevěřila jak jsem ráda, že jsem tu." Měla toho na srdci mnohem víc, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Bev k ní napřáhla ruku. Max ji jí stiskla a vyrazily. Teď byly trochu vyvrhelové. Ale stálo to za to. Nemusely to ani říkat. Jejich propletené prsty svědčily za vše.