Pod hladinou moře

Stůl těch, co chtějí

Jak mi povídal krab, jdu po červených chaluhách. Vůbec nechápu, proč zrovna po červených, modré se mi líbí trochu víc, ale co se dá dělat. Vzhledem k tomu, že asi pětkrát změnil názor, než opravdu přikývl na: "Jdi po červených chaluhách!" tak to musí být proklatě důležité. Musí to souviset úplně se vším, co jsem mu navykládala. O lidech, odpadu, co se prý nešíří jen na korálovém útesu, jak povídal ředitel tohohle vězení... musí to souviset i s mláďaty těch lidí.

Když už procházím chaluhami už pekelně dlouho, něco se mi nelíbí. Nevidím ani škebli. Jen chaluhy a jeskyni... u které končí chaluhy a vychází z ní namodralé světélko. Světélko malých rybiček přibližujících se ke mně. Celou mne obklopí a někam se pohybují. Zkouším se jimi prodrásat ven, ale pokáždé mi dají šok. Raději toho nechám.

Sice vůbec nic přes ty ryby nevidím a zaslepuje mě jejich světlo, ale přesto si snažím zapamatovat cestu. Jdeme jakýmsi bludištěm. Až konečně mohu vidět... obrovskou místnost s obrovským stolem. Stolem, kolem něhož sedí nejrůznější zvířata. Od malé krevety, přes tučňáka, až po tuleně. A velký krab (ten mě pozval) sedí uprostřed.

"Sedni si naproti mě a vyprávěj. Vítej u Stolu těch, co chtějí. My známe tvůj příběh o tom, jak jsi se ocitla v síti. Sami máme ten samý." Pan Krab to bere nějak vážně.

Já si nic nemohu odepřít a tak vyprávím:

"Jmenuji se Omi, jak už víte. Pocházím od Korálového útesu. Teda... žiji tam, kde ještě zbyl." Všichni na mě nechápavě zírají. "Na východě se prostírá obrovská plocha odpadu a ropy. Tam všude rostly krásné korály. Moje kamarádka z toho byla vyděšená a město s tím nic nechtělo dělat. Tak jsem se nabídla, že poplavu. Poplavu na nebezpečnou cestu. Nakonec se mi to sice povedlo, ale skončila jsem v síti a teď vězím tady. Místo toho, abych pomáhala."

"No..." pan Krab se na mě dívá trochu přísněji. "Jsi velice statečná Omi. V tomhle všem nejsi sama. My tady se celá léta snažíme vymyslet plán. Mluvíme s mláďaty lidí, ale vždy je odtáhnou rodiče a my jen mávneme rukou. Ty jsi však chtěla vyrvat té mámě duši. Musíme se přes nějaké to mládě dostat k lidem. K těm tam víc nahoře. Do New Yorku." Najednou začínají všichni tleskat.

"Jak se chcete dostat až tam? To je nemožné! Taková dálka..." Naštěstí mne vodopis ve škole bavil, proto vím, že Amerika a New York je na druhé straně polokoule. Navíc, když je tu léto, tam je zima.

" Stačí počkat na tu správnou chvíli. Stačí myslet vážení..."