Pod hladinou moře

Aquarium

"Ahoj." Ozve se přede mnou. Pomalu otevírám oči. Nevím co se dějě. Ležím jen tak a nevnímám okolí. Nechápu nic. Citím se, jako bych byla paralizovaná.

"Ahoj." ozve se znovu. Pomalu se rozhlížím. Předemnou stojí malá holčička. Nemohu za ní. Stojí za sklem.

"Jak se jmenuješ delfínku?" Vida. Malá holčička s fantazií. Asi čeká, že jí odpovím. Udělám ji radost.

"Jmenuji se Omi. Jak ty?" Zakvíkám. Nečekám, že mi odpoví. Ve škole nás učili vše o "těch tam nahoře". Alespoň to, co víme. Nemůže mi odpovědět. Nerozumí mi.

"Omi... Já jsem Elis. Těší mě." Usmívá se na mě. Ale... jaktože mi rozumí?

"Ztratila jsem se. Můžeš mi pomoct?" Docela překvapená přikývnu. Ta holčička POTŘEBUJE pomoct.

Rychle odplouvám po celém obvodu aqaria. Hledám její rodiče. Určitě na ní budou volat...

"Elis? Elis kde vězíš! Prosím ozvi se Elis!" To zní jako rodiče té malé. Musím nějak upoutat jejich pozornost!

"Hej vy tam! Našla se vaše holčička! Pojďte za mnou! Prosím!" Zřejmě to zabralo. Otočili se na mě.

"Drahý? Ten delfín nás zřejmě někam chce zavést. Kvičí jak o život." Upozorňuje svého manžela maminka té holčičky.

"Jo Jo! Rychle za mnou!" A odplouvám směrem k Elis.

"Mamí! Mamí!" Šťastně volá Elis. Přitom se stejně sladce usmívá na mě.

"Elis! Konečně! Nikdy už se nám nesmíš ztratit." Objímá maminka svou dcerku. "Ten delfín nás k tobě zavedl."

"Já ho o to požádala. Jmenuje se Omi." Povídá holčička, zároveň se dívajíc na mě. Úsměv jí pomalu opětuji.

"Ale maličká... Delfíni přece nemluví. Vidíš jak jen tupě zírá? Možná ani neví co si povídáme." Ta mamka už mě pěkně štve!

"Ty jedna bestie! Jenom kazíš té malé zážitek!" Rozzuřím se na ní a narážím na sklo.

"Vidíš mami! Omi se naštvala." Tahle vzpomínka asi nebude její nejšťastnější.

"Pojď Elis. Nebudeme se o tom bavit." Elis se sice vzpírá, ale její maminka přece jenom má větší sílu.

"Omi..." Pláče Elis...

"Hele netrap se tím. Takhle nám rozumí spousta malých dětí. Vždycky jim to zkazí dospělí." Povídá mi jeden krab, když ležím na kameni jako bez života. Znovu.

"Ale proč? Ty děti si s námi chtějí povídat. A navíc... pokud chci zachránit oceán před odpadem, musím se nějak dorozumět s lidmi." Už jim neříkám "ti tam nahoře". Prostě lidi.

"Ty chceš odstranit odpad? To pak znamená... pojď za mnou. Nene... až zítra. Jdi po červených chaluhách a najdeš mě. Něco ti ukážu." S těmito slovy krab odejde.

Až do dlouhé noci přemýšlím. Opravdu nám rozumí jen děti? A proč jen ony? Jak chtějí přesvědčit dospělí? Jak je chtějí přesvědčit, po tom, co jsem viděla. Ta paní tu holčičku prostě odtáhla. Musí to nějak jít! Musí!!