Earth

Kukuřice

Rok: 2004
Věk: 89 upířích let

Je noc. Na nebi září úplněk, který vždy po chvilkách zaplouvá za ušmudlané šedé mraky. A já jedu jako vždy z nudné práce, jako každý nudný den v mém tmavě modrém autě domů. Nesnáším tyhle cesty. A obzvlášť teď v létě, kdy na této silnici každoročně policie nachází prázdná auta.

Za ta léta mě na této silnici zatím nic podezřelého nehonilo, neuneslo ani nenapadlo. Moc nevěřím, že by tu strašilo nějaký individuum, co by unášelo lidi z aut a pak se nikdy ti lidé nenašli. Řekla bych, že si spíš noviny jen vymýšlejí. Je léto a nic se neděje. Až na pár utopení, ale to je pro noviny "moc ohraný", tak si raději vymyslejí únosy, aby náhodou měli o čem psát. Já o tom vím své, sama v takovýhlech novinách v podstatě pracuji. Proč v podstatě? Jen dělám designovou úpravu pro náš časopis, noviny a nějaký programy. Chtěla jsem si několikrát zkusit něco vydat, taky jsem s tím šla za šéfem, ale nic z toho nebylo. Buď moc dlouhý nebo nudný téma.

Zrovna když si jen tak přemýšlím o nějakém dalším tématu na můj pokus o článek do novin, chcípne mi motor. Nějak mě to nepřekvapuje, tohle auto už je staré, ale uprostřed silnice mi to zrovna bouchnout nemuselo.

"Tak copak je zase..." říkám si sama pro sebe a vyndavám nějaké základní nářadí z auta.

"Zatracenej krám." Motor se mi dokonale rozbil. Tohle už nerozjedu, budu muset čekat, až pro mě přijede odtahovka.

Jak tak čekám uprostřed noci na jedno auto, co si bude účtovat celý můj týdenní plat za to, že mi pomůže, rozhlížím se po okolí. Není tu nic moc k vidění. Jen nějaký keře, kukuřičný pole a... a u něj někdo stojí.

"Dobrý den! Vy jste zdejší? Nemohl byste mi pomoci? Mě totiž chcípl mot..or.." Ta postava se začala pomalu pohybovat směrem ke mě. Čím blíž ke mě je, tím víc mi nepřipomíná člověka. Jeho hlava je moc velká a tělo vyhublé, jako kdyby roky nejedlo. Má na sobě potrhané oblečení, takže je vidět celá postava onoho stvoření. Jak se tak pohybuje směrem ke mě, vypadá to spíš, jakoby bruslil po zemi. Nulové tření...

Nevydržím to... vybíhám směrem do kukuřičného pole. Tohle není člověk. Není to nic, co by jste zde normálně vídali. Není to zdejší. Také podle toho, jak rychle mě to sleduje. Nedovolí mi to zatočit, musím stále rovně.

Běžím asi 3 minuty, ale ve strachu se to jeví jako hodiny. Nezpomaluji, nemohu dovolit, aby mě to dostalo.

"Notak Anabelle! To zvládneš! Už určitě jen kousek! Támhle už jsou světla města!" Do města mě to snad pronásledovat nebude.

Dobíhám poslední kousek. Konečně bezpečí. Jsem strašně vystrašená.

"Pomoc! Lidi něco mě pronás..." Ani to nestihnu dokřičet. Žádné město. Nic takového tu není. Kéž by tu žádné světlo nebylo. Kéž bych mohla běžet přes celé pole...

Jmenuji se Anabelle a jsem jen exponát pro mimozemskou civilizaci...