Literární pirát

Kolejní podvečer

(je středa, zhruba okolo páté pozdně odpolední/večerní – nehodící se škrtněte)

(na koleji v jednom nekonkrétním městě, říkejme mu třeba Olomouc, v jistém pokoji klika cvakla, dvéře letí, Vědmi vchází do dveří) (následována Nuadou)

Vědmi: „Ójmenschojmenschojmensch... Nemůžu se dočkat, až mi odtaje ten zmrazek, kterej mám místo obličeje. A mám pocit, že mi zamrzla i pusa!"

Nuada: (zavírá) „Tak to jsi zřejmě jediná."

Vědmi: „Já bych po tobě tak něco hodila. Máš štěstí, že tahle krabička (demonstrativně s řečeným předmětem zamává) je tak cenná."

Nuada: „Když už to zmiňuješ, co v ní vlastně je?"

Vědmi: „Nevíš?"

Nuada: „Kdybych věděl, neptám se."

Vědmi: „Neblbni, vždyť s ní tady neoperuju poprvé."

Nuada: „Ne, fakt. Já nevím."

Isaac*: (zjeví se tam) „A říká ti něco slovní spojení Paměť jak čínská červená rybička**?"

Vědmi: (směje se) „Jo, to bylo přesný! (zase zvážní) A tohle mi už nedělej, jen tak se oddělit. Co kdybys mi příště dal nějak vědět?"

Isaac: „Jak jako?"

Vědmi: „Jsem já z nás dvou snad duch? Co tak duchové obvykle dělávají? Třeba náhlý pocit chladu?"

Isaac: „Jsi tak vymrzlá, že bys to stejně nepoznala. Navíc, já jsem praktickej, na rozdíl od tebe si na drama nepotrpím."

Nuada: „A proto jsi odpálil půlku montážní haly? Jo, to vůbec nezní dramaticky."

Isaac: „Zaprvé, to už je přes osmdesát let. Zadruhé, řeklo se sabotáž, tak sabotáž. A zatřetí, půlka haly to rozhodně nebyla."

Vědmi: „Jasný, odbojář jsi – teda byls ty. Ale oprav mě, jestli se mýlím, když si myslím, že takový věci se dělají v menší a nenápadnější míře a hlavně soustavně, nikoli jednorázově."

Nuada: „Jo. Stálo ti to za ten výlet nach Dachau s jednorázovou jízdenkou?"

Isaac: (uraženě) „Na ja, najednou je na odbojový akce každej expert."

Vědmi: (vezme ho kolem ramen... tedy... zkouší to) „Ale no tak, miláčik, vždyť my to nemyslíme zle."

Isaac: (pořád uraženě) „A vždyť já to vím, takovej jsem přece taky."

Vědmi: „Vidíš, houby zle. Ale stejně bych řekla, že jsi o něco větší potvora než já s Nuadou. Co to bylo, jak jsi mi dneska na Bádání*** podsouval ty nechutný myšlenky? Já nechci myslet na úchylky nacistů!"

Isaac: (vysmekne se jí, zaujme obranný postoj) „Tak v tom jsem teda nevinně, na to sis myslela sama!"

Vědmi: „Proč bych xakru myslela na takový chujoviny?"

Nuada: „Do hlavy ti nevidím, ale taky bych řekl, že sis za to mohla sama. Viděl jsem, co sis to prohlížela za knížku v tom antiku."

Vědmi: (zamyslí se) „A jo, možná máte oba pravdu. (přehrávaným ublíženým tónem) Ale copak já můžu za to, že představa transvestity Göringa se tak moc vryje do paměti?"

Nuada: (znechuceně) „Fuj, děkuju pěkně za takový podněty."

Isaac: „Cha! A tys ty její mentální výtvory neviděl! Já jo. V barvě."

Vědmi: „Pojďme změnit téma, prosím. Jinak vrhnu."

Isaac: „Když jsme šli teď po chodbě, cítilas palačinky. Ty jo, to bych si i dal."

Nuada: „A jsou vůbec tento... jak tomu říkáte... košer?"

Isaac: „Vím já?"

Vědmi: „Hele, posloucháš se vůbec, Isaacu Rosensteine?"

Isaac: „Co to dneska máte s těmi blbými dotazy?"

Vědmi: „My a blbý dotazy... Nejseš třeba tak trochu Žid? A není – totiž pardon, nebyl tvůj děda třeba tak trochu rabín?"

Nuada: „A neměl bys teda tak trochu dodržovat pravidla svého náboženství?"

Isaac: „A vidíte tady snad někde mýho dědu? Doma jsme to stejně moc nedrželi. táta nepraktikoval a máma si toho za svobodna užila až až, tak jí moc nevadilo brát to trochu... volněji. Jo, na návštěvě u prarodičů to bylo jiný, to je pravda, ale tam jsem se o to starat nemusel, babi s dědou na to dohlídli za mě."

Nuada: „Kam jsme se to jen dostali..."

Vědmi: (ignoruje Nuadovu poznámku) „A vůbec, palačinky nebudou. Nemám tady nádobí a na nákup se mi taky už nechce. A už vůbec nepůjdu do kuchyňky žebrat večeři po cizím člověku."

Nuada: „Tak co budeme nakonec dneska jíst?"

Vědmi: „Původně měla být ovesná kaša. Ale na sladký dneska nemám chuť ani omylem a nechce se mi to připravovat."

Isaac: „Tak tomu říkám vrchol lenosti, nechtít si dojít zalít horkou vodou instantní kašu..."

Vědmi: „A ty taky kušuj. Kaša prostě nakonec nebude. Kupovala jsem špagety." (otevře tajemnou krabičku)

Nuada: (náhlé prozření) „Aháá! Tak tohle to je!"

Isaac: „Paměť jak čínská červená rybička, vždyť to říkám! To si nepamatuješ tyhle krabičky ze zimního semestru? A nevšiml sis, že jdeme do Špagetárny?"

Vědmi: „Nevšiml, kdepak. No jo, a tak to dopadá, když si NĚKDO myslí, že dneska jdeme domů přes park."

Nuada: „Tss, utnout se může každej. A navíc v zimáku byl špagetovej den v úterý. A to se nakonec přestalo praktikovat před zkouškovým, když jsme tady potom nebyli pořád."

Vědmi: „Proč mám pocit, že tyhle hovory nikam nevedou?"

Isaac: „Protože nevedou?"

Vědmi: (povzdechne si a zavrtí hlavou) „Dáte si kafe?"

Nuada: „To tady nemáme."

Isaac: „A nemáme ani dost hrnků."

Vědmi: „Já z vás jednou padnu..."

*  Isaac Rosenstein je moje postava, duch mladého židovského odbojáře, s nímž slečna domácí čas od času sdílí tělo. Tolik rovnou i ke stavu její vlastní duše.

** Slavná průpovídka našeho fyzikáře.

*** Celé jméno předmětu zní Současný stav bádání v oboru (oborem se myslí v tomhle případě dějiny výtvarného umění).