Ztracená sestra

8

Teiko
"S-sestro?!" zakuckala jsem, když to vyslovil..
"Jak můžeš vědět, že jsem tvá sestra?" podíval jsem se na něj nechápavě a žádala jsem ho tím o vysvětlení.
"Teiko, posaď se prosím." řekl mi klidně Jimin a já si sedla vedle Joona a Jimina.
"Jsem tvůj bratr. Když jsme byli malí, rodiče se rozvedli a tebe si vzal táta a mě si nechala mamka. Od svých 3 let jsem o tobě nevěděl. Každý den maminka o tobě básnila. Doufala, že se zase spolu sejdeme. A když jsi poslala žádost o práci, došel za námi ředitel a dal mi tvůj životopis. Věděl jsem okamžitě, že jsi to ty. Proto jsme ho společnými silami překecali, abys tu mohla být. Včera, ale volal, že jsi měla nějaký úraz, co se ti stalo?"

"Pane bože, takže to jsi ty, ten malý špunt na těch fotkách se mnou?" po tvářích mi tekli slzy štěstí
"Jsem neskutečně ráda, že jsem tě opět našla. Kookie..." rozbrečela jsem se naplno a skočila mu do náruče.
"A co se ti vlastně stalo?" zeptal se opatrně Jin, když mě všichni douklidňovali. 

Řekla jsem jim všechno od úmrtí babičky až po dnešek. Kluci jen valili oči. 

"Kookie, a co maminka? Jak se má?" 
"Neboť jsem jí okamžitě volal, že se našla její dcera a moje ztracená sestra, byla šťastná. Chce aby jsme dojeli. Jenže nám to program teď nedovoluje. Proto tě chci poprosit, zda bys jako naše manažerka, ji mohla pozvat a poslat jí lístky na koncert náš?" jen se zářivě usměji a souhlasně kývnu.

Takhle jsme si tam i s Gabrielem povídali. V soukromí jsou úplně jiní než na pódii. Jsou hodně výřeční a vtipní. Začínám je mít ráda víc jak skupinu, spíš kamarády.
Domů jsem se dostala až večer. Kluci mě vzali i přes mé protesty na oběd a pak večeři a já domů došla vyřízená a utahaná jako kotě. Dala jsem si sprchu a usnula jsem ještě dřív než jsem dopadla do měkké postele.