"Teiko , pojď prosím za námi na pódium. Potřebuji vám oznámit jednu pro někoho pěknou, pro někoho pobouřlivou zprávu." když tohle dořekl, jsem se hodně zalekla, že chce opustit skupinu. To co následně řekl, mě vyhrklo slzy do očí a byla jsem šťastná za všechny, že to Army tak nádherně a s potleskem vzali.
"Víte, je tu jeden člověk, kterého nadevše miluji, chci, aby nám to vydrželo, co nejdéle, třeba i do smrti." lehce nad tím zasmál a já se usmála.. "Kookie, pojď prosím za mnou. Ta osoba, kterou miluji je náš malinký Jungkookie." Když tohle dořekl, mi po tvářích stékali slzy, ale ne smutku ale štěstí. Byla jsem ráda, že si Kookie našel někoho, kdo je takový.
Došla jsem k Hobimu a vzala mu mikrofón.
"Kookie, bráško můj malý. Přeji vám o strašně moc. Jinie je roztomilý, pohledný, usměvavý, slušně vychovaný a prostě pro tebe ten nejdokonalejší kluk, kterého sis kdy mohl přát." dokončila jsem svůj monolog a dala bráchovi malou pusu na líčko a následně i Jinovi.
Koncert jsme úspěšně dokončili v deset večer a už jsme seděli v autě a jeli konečně domů. Další koncert je za týden v Daegu, pak v Pusanu, Inčchonu a Tegu. V Daegu bude mamka. Strašně moc se na ni těším.
Ihned , jak jsme dojeli domů, všichni zalezli do svých pokojů. Já si hodila sprchu a taky jsem zalezla do postele. Přitulila jsem se ke spícímu Hoseokovi a v tu ránu jsem taky spala.
ČTEŠ
Ztracená sestra
Fiksi PenggemarŽivot je cesta plná překážek, ty překážky musíme překonat. Dívka, která ztratila celou rodinu, najde svého ztraceného bratra. Mezi tím zažije spoustu věcí, které jí dají lekci, jak se má rozhodovat dál. Bude pak už šťastná? Nebo se jí všichni vysměj...
